Češi mohli mít moře už před lety
Jaké by to bylo, žít na Měsíci, v horském masivu u Salcburku, na umělém mořském ostrově nebo v kamenolomu nedaleko Zbraslavi? Architekt Petr Hájek se svými studenty představuje v Centru současného umění DOX devět utopických měst, jež se možná jednou stanou realitou. K výstavě vzniklo i nové české slovo: galegion.
LN Galegion vymyslel bratr Václava Havla, matematik Ivan M. Havel. Co se pod ním skrývá?
Ivan M. Havel se zabývá kognitivními vědami – a z tohoto vychází jeho zájem o to, jak funguje lidský mozek. A to zase úzce souvisí s jazykem a lidskou řečí. Také jsem věděl, že se zabývá umělými jazyky a metodami jejich vytváření. Proto jsem jej oslovil s žádostí, jestli by pro nás nevymyslel nové slovo pro instituci, která v sobě zahrnuje tři rámcové významy: galerii, archiv a muzeum. On nejenže souhlasil, ale také nám předvedl postup, jakým nové slovo vzniká. Z tohoto postupu máme dokonce záznam, skicu. Nové slovo zní galegion a vzniklo spojením tří obecnějších slov – galerie, kolegium a musaion.
LN Copak čeština nemá dost vlastních slov?
Pro tento případ nemá. Pokud se dnes staví budovy, které v sobě zahrnují skupinu různých funkcí, říká se jim neutrálně centra nebo instituty. Pro příklad nemusíme chodit daleko – sedíme v kavárně Centra současného umění DOX, které se skládá z řady provozů. Kromě výstavních prostorů má například i knihovnu, hudební sál, taneční zkušebnu, kavárnu a školu architektury. Chtěl jsem mít jedno slovo pro naše utopické město, které by postihlo jeho funkční a provozní rozmanitost a zároveň symbolicky vyjádřilo kompaktnost. Jeden objekt, jeden název. Je v tom určitá manifestace zadání. To jsem pokládal za důležité.
LN Když jsme u centra DOX a utopické architektury: je něco utopického i na něm?
Dovolím si malé zjednodušení. Utopie z našeho úhlu pohledu je nově a lépe koncipovaný dům či město. Obsahuje v sobě touhu. V tomto významu je DOX splněnou utopií Leoše Války. Původně tyto pozemky a objekty zakoupil pro výstavbu bytového developerského projektu, ale jeho touha po vytvoření něčeho zásadnějšího převážila.
LN Můžeme v Česku najít další podobné utopické projekty?
Příkladem mohou být pražská panelová sídliště, jež jsou utopií nového a lepšího bydlení. Jsou utopií o novém socialistickém člověku, který bude žít ve zdravém městě zalitém sluncem a obklopeném zelení. Tato základní hodnota města v zeleni je tam stále čitelná. Bohužel jsou stále tendence volné parkové prostory kolem domů zastavovat.
LN Když jsme u minulosti: na výstavě je k vidění návrh umělého ostrova Adriaport v Jaderském moři, k němuž měl vést z Československa čtyři sta kilometrů dlouhý podzemní tunel. Na jeho technické dokumentaci skutečně v roce 1977 pracovali inženýři Pragoprojektu. Jak je možné, že se takový nápad dostal na stůl reálné kanceláři?
Myšlenka, že by Československo mělo mít napojení na moře, není nijak nová. Dříve jsme alespoň vlastnili flotilu 14 námořních lodí i část přístavu, než bylo vše rozprodáno. Ve chvíli, kdy jste v pozici státu uvnitř Evropy, bez kontaktu s mořem, jste v obrovské strategické i ekonomické nevýhodě. Už v době, kdy se ještě před rozpadem Rakouska-Uherska a pak po něm debatovalo o obrysech hranic Československa, existovaly úvahy o koridoru, který by nás územně propojil s pobřežím Jaderského moře. Tunel se v tomto kontextu jeví jako komorní a realistická varianta. Vykopat čtyři sta kilometrů dlouhý tunel není v dnešní době nic nepředstavitelného. V Pragoprojektu se tenkrát pod vedením profesora Karla Žlábka zabývali především podobou tunelu. My jsme se naopak zaměřili na umělý ostrov, který by byl postaven z vytěžené zeminy.
LN Proč jste Adriaport navrhli jako průmyslový přístav, a ne jako rekreační středisko, jak by člověk předpokládal?
Domnívám se, že v tomto případě by byl ekonomický nesmysl budovat ostrov a tunel jako rekreační zónu, i když se asi téměř každému nejprve vybaví romantický obraz pláže a moře. Projekt Adriaportu je strategická úvaha. Mohla by vzniknout jakási obdoba například Göteborgu, který je překladištěm a obchodní bránou do Švédska. To by mohlo být motorem, proč vůbec tak nákladnou věc spustit. Ale řekl bych, že dnes v České republice nikdo nenajde
Spoluzaložil architektonickou ■ kancelář HŠH, posléze vlastní studio Petr Hájek ARCHITEKTI.
Je aktivním a oceňovaným
■ architektem, z posledních let lze zmínit jeho Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání KCEV, úpravy parku a staveb na Zámeckém návrší v Litomyšli, rozšíření Centra současného umění DOX o budovu a multifunkční sál DOX+ či rekonstrukci vodárenské věže v Praze 7.
Za jeho experimentální
■ tvorbu s přesahy do hudby, tance nebo matematiky mu byl v roce 2018 udělen titul Architekt roku. k něčemu takovému odvahu. Škoda že tenkrát rozběhnutý projekt všech zainteresovaných států zastavil Sovětský svaz.
LN Z dalších návrhů mě zaujaly podzemní stavby – ať už Guggenheimovo muzeum vytesané do skalního masivu u Salcburku, nebo topografické lázně Arnika pod parkem v centru Mariánských Lázní. Jak by takové podzemní prostory působily na lidskou psychiku?
Myslím, že nijak negativně, protože lidé by v podzemí nežili ani nebydleli. Čas strávený v těchto prostorech by byl krátký. Pokud se pohybujete ve větších galeriích současného umění, jde často o prostory bez oken s umělým osvětlením, které fungují bez kontaktu s vnějším prostředím. Nakonec je to podobné jako na letišti nebo v obchodním domě, kde si nikdo takovou otázku neklade. Naopak si myslím, že by vás takový prostor uchvátil svou velkorysostí a energií.
LN Čím jste se inspirovali?
V Rumunsku například existují rozlehlé podzemní prostory vytěžených solných dolů. Některé jsou dnes upravené na zábavní parky. Jsou to impozantní místa pod povrchem země, v nichž máte naprosto jiný druh zážitku než v běžných budovách. Salcburk je komorní město, a pokud byste v něm měl vybudovat stavbu velikosti Guggenheimova muzea, pak máte dvě základní možnosti. Tou první je cesta Franka Gehryho a jeho Bilbaa, kde se budova stává výrazně exponovanou stavbou, která si podmaňuje podstatný kus města. Jenže v Salcburku jsou krásné horské masivy a město je pod nimi rozložené. Na tomto místě je křehká rovnováha mezi přírodou a městem. Tu by velká stavba mohla velice snadno porušit. Proto přichází v úvahu druhá možnost – stavbu schovat pod zem. Na povrchu není nic vidět, ale pod zemí se otevře svět úžasných prostorů.
LN A Arnika v Mariánských Lázních?
Jde v podstatě o stejný problém – citlivé umístění velké stavby do historického centra lázeňského města. Mariánské Lázně nemají náměstí. Jejich náměstím je překrásný anglický park a město je vystavěno okolo něj. V sedmdesátých letech 20. století se vláda Československé socialistické republiky rozhodla, že se v tomto parku vybuduje gigantický lázeňský komplex. Nikdy sice nedošlo k jeho úplné realizaci, ale provedené základy zničily kus parku. A tyto základy tu jako memento stojí bohužel dodnes. I zde by, podle mého názoru, byla chyba postavit blok domů, protože by se tím popřel základní urbanistický princip města. Pokud by se tady mělo přece jen stavět, pak hybrid, jenž může být domem a parkem zároveň. Na povrchu by se nalézala pouze střecha s geometrií přiléhající krajiny, na kterou by bylo možné vstoupit a která by komunikovala s okolní přírodou. Pod ni by se do podzemí schoval celý provoz velkého lázeňského domu. Pokud byste byl pěšák a procházel městem, stále byste měl pocit, že tu lázeňský park hraje první housle.
LN Nedá mi to se nezeptat na město Urbo Kune ve zbraslavském kamenolomu. K němu existuje i stejnojmenný román Miloše Urbana. Co bylo dřív – město, nebo kniha?
První byl návrh města. Když architekti dostanou za úkol vymyslet nějaký objekt nebo kus města, většinou pak návrh doplní vizualizacemi. Vizualizace mají zprostředkovat iluzi reálného zážitku z navržených prostorů. Ale jsou i jiné způsoby, jak jejich atmosféru zprostředkovat. Protože je naše práce založená na syntéze různých oborů, ať už technických, či uměleckých, oslovili jsme spisovatele Miloše Urbana, ať nám Urbo Kune oživí. Tak
inzerce vznikl román, který se odehrává v našem utopickém městě.
LN Jak taková schůzka architekta se spisovatelem probíhá?
Pozval jsem ho do ateliéru a ukázal mu model stavby, aby si dokázal představit, jak celá věc vypadá, aby ho téma vtáhlo. Jemu se Urbo Kune líbilo a slíbil, že román napíše. Děj knihy se odehrává uvnitř města a příběh ilustrují architektonické a urbanistické výkresy. Vznikl jakýsi kříženec mezi románem a architektonickým katalogem. Inspirace ale zafungovala i opačně. Román se totiž točí okolo člověka, jenž je do města pozvaný, aby zde vybudoval knihovnu. Miloš Urban toto místo v románu detailně popsal – a my jsme pak jeho fantazii zhmotnili a navrhli, jak by mohla knihovna vypadat.
LN Máte mezi vystavenými utopiemi své favority?
Návrhů je devět a všechny jsou pro mě něčím zajímavé. Všechna témata jsou silná a inspirující. Adriaport popisuje šanci vnitrozemského státu vlastnit mořské pobřeží, základna Shackleton je vizí měsíčního města s pozemskou gravitací, jež je zásadní pro trvalé přežití člověka mimo Zemi, podzemní domy zase otevírají otázku zástavby v chráněných historických centrech měst.
LN Jaké další projekty stojí za pozornost?
Myslím, že je to širší téma města Urbo Kune. Upozorňuje na místa, která člověk zničil svou činností a má za ně zodpovědnost. Za sto let jsme z kopce vytěžili kámen a možná dalších sto let by trvalo, než bychom toto místo zacelili. Zabývali jsme se tím, co s takovým prostředím udělat, jak taková místa rehabilitovat. Hledáme strategie, které by měly i ekonomický smysl. Jinak nebude logicky zájem cokoliv v této oblasti podnikat. Každý z projektů se zabývá tématem, které ho samo o sobě přesahuje.
LN V médiích se často řeší blížící se klimatická krize. Geolog Václav Cílek radí, že ten, kdo chce do budoucna přežít nejhorší možný scénář, potřebuje filtrační zařízení na vodu, přátele a smysl pro humor. První na získání pitné vody, druhé na vytvoření malé soběstačné skupiny lidí, která má největší šanci na přežití, a třetí, aby člověk mohl situaci nahlédnout zvenčí a nepropadal panice. Co byste jako architekt utopista poradil vy?
Takovou radu se neodvažuji dávat. Nemám na to na rozdíl od pana Cílka a jiných odborníků, kteří se tímto tématem zabývají, znalosti. Nedávno jsem si koupil sbírku archivních časopisů z padesátých let a našel jsem v nich návody, jak přežít přelidnění, klimatické změny, atomovou válku či přírodní katastrofy. Většinou se jednalo v podstatě o různě velké a různě vybavené bunkry pod zemí nebo ve skalách. Dle mého názoru je dnešní svět příliš propojený a nelze se od něj bez zásadních ztrát izolovat a odstřihnout.
LN A rada Václava Cílka?
Vnímám ji více jako podobenství než konkrétní návod. Vidím v ní výzvu proti pasivitě, apel, jak věc nepodcenit, nenechat to být. To nakonec děláme i my, ale svými prostředky. Naše návrhy jsou více apelem a manifestem než přesným receptem. Vše, co chcete říct, musíte sdělit tak, aby to bylo srozumitelné v dnešní zrychlené době. Mimochodem, vlajka, která plápolá nad budovou DOXu, v námořní abecedě, znamená: Jste v nebezpečí. To je přeci krásně stručné a výstižné. Cílem výstavy není poučovat, ale zaujmout a předložit otázky. Na Galegion se můžete dívat jako na školní zadání, jehož smyslem bylo vytvořit kreativní a svobodné prostředí pro přemýšlení. Výstava je však také kritickým pohledem na to, jak se chováme k přírodě, jaká města stavíme, jak v nich žijeme a zda se nám to líbí, nebo ne. A pak je tu také poetická vrstva utopie, která nám umožňuje určitou zkratku. A o tom všem chce naše výstava být.