Kdo jako první hodí kamenem?
Kostnický koncil pojí rozhádanou církev, Husovu reformu ale odmítá V Čechách to po jeho smrti vře
Byla to vzrušená doba. Evropský kontinent se po roce 1400 zmítal v nejistotě. Už přes půl století trvala válka mezi Francií a Anglií, na Apeninském poloostrově se i v reakci na opakované hrůzy morových epidemií rodila renesance a velkou část Balkánu ovládali osmanští Turci. Místo aby se Evropa dohodla a společně čelila hrozbě islámské expanze, trpěla rozhádaností i bezradností. Nebylo divu. Západokřesťanská společnost se potýkala s množstvím problémů (demografický propad, oslabení mincovních systémů, hledání vhodného politického systému, ústící ve společenské otřesy), mimo jiné i s krizí autorit, představující pomyslný vrchol ledovce. Od roku 1409 měl evropský Západ tři papeže a od roku 1410 tři římské imperátory, všechny z lucemburské dynastie. Jak se v tom mohli lidé vyznat a komu měli důvěřovat?
Nejhorší z jejich pohledu byl rozvrat římské církve. Ta přece měla vést křesťany po cestě směřující ke spasení a dávat jim naději na život věčný, vlastní smysl dočasného pozemského bytí. Místo jistoty pevné víry ale nabízela smutný příklad úpadku, porušování vlastních pravidel a zneklidňující otázky. Který ze tří papežů koruny z toho radost neměl. Tušil, jaké problémy ho v Čechách čekají. V dané chvíli však bylo jeho politickou prioritou úspěšné završení koncilu. V dubnu 1418 se kostnický sněm rozcházel s vědomím, že učinil podstatné kroky k velké církevní reformě. Evropa se radovala a Zikmund, vystupující v Kostnici jako opravdová světská hlava křesťanstva, se ocitl na vrcholu slávy. V Čechách a na Moravě to ale vřelo.
Husitský výměr božího zákona Principy, jimiž husité zamýšleli napravit církev a společnost, krystalizovaly ve druhém desetiletí 15. věku.
Klíčovým husitským požadavkem byl důsledný návrat k Bibli, zejména k Novému zákonu, jakožto autoritativnímu textu zprostředkovávajícímu boží zákon jako závaznou normu života každého křesťana. Gotickou nádherou, svatokupectvím a korupcí zkažená římská církev se měla zříci bohatství, přijmout prostotu apoštolské i prvotní církve a soustředit se hlavně na pastorační činnost. Boží zákon byl v husitském pojetí i nejvyšší právní normou, nadřazenou světskému i církevnímu právu. „Lidské“zákony měly platit jen tehdy, pokud byly s nejvyšším zákonem v souladu. Boží zákon byl zároveň totožný s absolutní pravdou, přesně v duchu biblické (a Husovy) devízy Veritas omnia vincit (Boží, tj. Kristova, pravda vítězí nade vším). Právo v tomto chápání splývalo se spravedlností. Pravda, láska a dobro jako boží vlastnosti měly zlikvidovat veškeré zlo. Vznikala ovšem stěžejní otázka, kdo je oprávněn boží zákon vykládat. Podle Husa dobří kněží, povinni poučovat formou kázání věřící o náležitém křesťanském životě. Ale kdo určí dobrého kněze? To byl kámen úrazu, protože odpověď závisela na subjektivním úsudku.
Čtyři pražské artikuly
V letech 1412–1413 formuloval Hus tři principy nutné k nápravě křesťanstva. Byly to svoboda kázání božího slova v duchu evangelia, zákaz světského panování církve (zábor jejího pozemkového majetku a vytěsnění duchovenstva ze sféry světské politiky) i vykořenění smrtelných hříchů. K Husovým zásadám připojil roku 1414 mistr Jakoubek ze Stříbra ještě přijímání svátosti oltářní „pod obojí způsobou“(těla i krve Páně) jak celebrujícím knězem, tak všemi účastníky mše. Tuto formu označil nejen za nutnou a užitečnou, nýbrž přímo za podmínku spasení, neboť naplňuje Kristův příkaz (Jan 6, 53–56). Častá přijímání dodávala husitům duchovní posilu pro boj s Antikristem, jak označovali vše, co odporovalo božímu zákonu. Kalich s Kristovou krví se brzy stal srozumitelným znakem stoupenců husitské reformy. Všechny uvedené body husité v květnu 1420 schválili pod názvem Čtyři artikuly pražské jako svůj oficiální program, o jehož univerzální platnosti hodlali přesvědčit celý křesťanský svět.
Husův reformní program českou společnost poměrně rychle rozštěpil. Část lidí se s ním brzy ztotožnila, protože v něm viděla účinný recept na pociťované neduhy, především na selhání církve, ale i na neutěšené poměry v českém státě, zmítaném vnitřní nestabilitou. Pamětníků časů Karla IV., kteří si kladli otázku, kam se poděl nedávný rozkvět, pořád žilo dost a dost. Mnozí z nich sdíleli přesvědčení, že Bůh tehdy prokázal české zemi svou přízeň, a proto bylo v řádu věci, aby právě její obyvatelé pochopili Kristův zákon a seznámili s jeho závazným výkladem křesťanskou Evropu. Husitská reforma, jejíž zásady šířily desítky kazatelů i Husových posluchačů, nepochybně kořenila v hluboké gotické zbožnosti oplodněné českým mesianismem.
Měla ovšem i četné protivníky, kteří preferovali řešení navrhovaná kostnickým koncilem a nehodlali vrážet klín do obnovované jednoty západního křesťanstva. Dělící linie mezi přívrženci a nepřáteli husitského programu se nekryla s hranicí jednotlivých sociálních vrstev, jak se domnívali marxisté, nýbrž procházela napříč společností. Záleželo na každém jednotlivci, jak se rozhodne a na čí stranu se přidá. Potvrdilo se to v reakci na Husovu smrt, která českou společnost ještě víc polarizovala. Napětí sílilo, rozpoutal se zápas o ovládnutí veřejného prostoru a bylo jen otázkou času, kdo jako první hodí kamenem.