Mladistvý duch stoleté ústavy
Vklasickém díle Dějiny peloponéské války zachytil řecký historik Thúkydidés mimo jiné Periklovu pohřební řeč, která víc než padlé bojovníky oslavuje samotné Atény. Periklés popisuje ústavu aténské obce a do jejího středu staví ideál, pro který jsou její příslušníci ochotni položit život, totiž rovnost všech svobodných občanů před zákonem a možnost vládnout si sami sobě.
Symbolické akty
Moderní politické a právní teorie zpravidla zkoumají schopnost ústav organizovat státní moc a současně ji omezovat ve prospěch občanských práv a svobod. Ústavy však nejsou jen politické a právní dokumenty, ale také společenské monumenty. Jde o symbolické a morálně ospravedlňující akty, jejichž důležitost v kolektivní paměti určuje schopnost vyjadřovat ideály, které jsou stále důležité i pro naši přítomnost.
Symbolickou sílu politických ústav dokazuje i příběh prvorepublikové ústavy, která je sice stará sto let, ale přesto její výročí slavíme teprve po pětadvacáté, protože československé Národní shromáždění ji přijalo 29. února 1920. Namísto obvyklého popisu prvorepublikového parlamentarismu, který tato ústava zakotvila, nebo dnes již téměř povinné zmínky o Masarykově pozdějším hodnocení, že šlo o „slušnou ústavu pro slušné lidi“, bychom se proto mohli zamyslet i nad obecnějším kontextem tohoto výjimečného textu.
Legalistická tradice
Ústavy mají za úkol chránit ty ideály, z nichž se zrodily. V případě vzniku Československa to byly romantické ideály národního obrození, v němž partikulární nárok na sebeurčení národa ovšem měl univerzální formu svobody, demokracie a republikanismu. V tom se naše politika nijak nelišila od jiných nacionálních hnutí v moderní Evropě. Současně s tím ovšem politický konflikt v habsburské monarchii v 19. století definoval boj za ústavní práva a svobody i celkovou státní formu včetně její decentralizace a federalizace. Pokud by byl úspěšný požadavek federalismu, jak ho tehdy prosazovali i čeští politici v čele s Palackým, dnes bychom si nejspíš žádné výročí československé ústavy nepřipomínali, protože evropský kontinent by se ekonomicky, politicky i administrativně sjednotil nejspíš mnohem dřív a jistě by měl i ústavu.
Oprostíme-li se od svůdně alternativních dějin, vidíme ovšem, že ve skutečnosti byla i první československá ústava zásadně ovlivněna tradicí bojů o ústavní stát a legální práva v někdejším Rakousku-Uhersku. První československá ústava z roku 1920 je součástí historického procesu, v němž legalita měla být zárukou proti autokratické vládě i svévoli. Také proto jí předcházela prozatímní ústava přijatá jen pár týdnů po vyhlášení československé samostatnosti 13. listopadu 1918, jejímž úkolem bylo konsolidovat a současně tlumit revoluční nadšení a politickou nejistotu oné doby, ve které nově vzniklá vláda ještě fakticky nekontrolovala situaci v mnoha městech a o území nově ustaveného státu se rozhodovalo diplomaticky i násilím na domácí i mezinárodní úrovni.
Důkazem vlivu legalistické tradice na nový stát byla i úprava ústavního soudnictví, která se inspirovala názory pražského rodáka a rakouského právního teoretika i soudce Hanse Kelsena. Ten vycházel z americké myšlenky soudně přezkoumávat i zákony a jiné státní akty z hlediska jejich ústavnosti, a proto navrhoval, aby v nově vznikajících státech na území někdejší habsburské monarchie vznikly společně s republikánskými ústavami i ústavní soudy, které by chránily jejich dodržování.
Kdyby si Čechoslováci tehdy pospíšili a neotáleli s naplněním soudu až do listopadu 1921, mohli jsme se chlubit, že jsme měli první formálně ústavní soud na světě. Takto však můžeme jen s Cimrmanem říct, že nás Vídeň opět předběhla, protože mladá republika našich jižních sousedů v té době měla již funkční ústavní soud, přestože ústavu přijala až v říjnu roku 1920.
Co je národ?
Srovnání s tehdejší rakouskou ústavou nebo německou Výmarskou ústavou přijatou jen o pár měsíců dřív v srpnu 1919 ukazuje, jak se tehdejší republiky zrozené po válce z autokratických monarchií snažily každá po svém položit základy pro liberální, demokratickou a republikánskou politiku. Na rozdíl od Rakouska nebo Německa však mělo mladé Československo jednu výhodu, a to většinovou podporu i nadšení pro vznik nového státu přesto, že mnohonárodnostní skladba obyvatelstva se nakonec ukázala být pro něj osudová.
Poválečné Německo se cítilo zrazené a okradené o „životní prostor“etnického národa. Rakousko zase nevědělo, jak s novou republikánskou identitou naložit, a saintgermainskou mírovou smlouvu garantující ochranu národnostních menšin v praxi nedodržovalo. Naproti tomu Československo z domácích i mezinárodních důvodů aktivně naplňovalo princip ochrany národnostních práv. Úvodní článek ústavy, podle kterého zdrojem veškeré moci ve státě je politický lid, tj. národ jako demos, a ne kulturní národ ethnos, je tak třeba vždy doplnit o šestou hlavu prvorepublikové ústavy, jejíž první článek začíná touto větou: „Všichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství.“
Prvorepublikové Československo se pochopitelně nemohlo vyhnout nacionalistickým konfliktům. Kromě teritoriálně garantovaných práv tam, kde národnostní menšiny tvořily alespoň dvacet procent obyvatelstva (lepší ochranu v tehdejší Evropě mělo jen Finsko s desetiprocentní hranicí), ústava jasně stanovila, že v této republice neexistuje jeden vládnoucí národ jako svrchovaná ústavní síla. Touto silou jsou naopak všichni občané, kteří jsou si vzájemně rovní a svobodní v podobném duchu, v jakém o rovnosti před zákonem jako základní svobodě i společné identitě kdysi řečnil Periklés.
Otázka, co je a z čeho se utváří národ, zůstává stejně naléhavá i dnes. Před sto lety bylo směřování Československa jasné, totiž od romanticky etnické identity směrem k politickému národu, jemuž jsou vlastní univerzální hodnoty a ideály svobody, demokracie, republikánství i nadnárodního federalismu. Masaryk v té souvislosti dokonce utopicky hovořil o „světové revoluci“, na jejíž osu umístil i zápas o svrchované a nezávislé Československo.
Republikánský a liberální duch prvorepublikové ústavy působí dodnes mladistvým dojmem. Naproti tomu naše dnešní ústavní realita připomíná spíš zádušní mši vedenou těmi, kdo by nás nejraději předhodili silám toho, co můžeme označit za světovou kontrarevoluci založenou na etnické sounáležitosti, poslušnosti a předcivilizačním nároku na vyloučení všech, kdo nejsou „jedni z nás“. Ti, kdo jsou hrdí na prvorepublikovou minulost naší země, se proto musí o to víc stydět za současný stav.
Přesně před sto lety byla přijata ústava první Československé republiky. Stalo se tak v den, který je stejně jako dnešek součástí kalendáře jen jednou za čtyři roky.
Kdyby si Čechoslováci tehdy pospíšili, mohli jsme mít první ústavní soud na světě. Takto však můžeme jen s Cimrmanem říct, že nás Vídeň opět předběhla.