Pomník čeho?

Legenda kupodivu dočkala se dnes znovuzrození. Na Staroměstském náměstí v Praze byl totiž v roce 1650 vztyčen mariánský sloup. Prý na paměť onoho studentského hrdinství, ale tomu mohou věřit snad jen svíčkové babičky, dnes jako tehdy. Historici mi snad prominou, když vztyčení onoho sloupu v roce 1650 přirovnám k vítěznému Poučení z krizového vývoje, jakéhosi sloupu jediné dovolené víry, který si komunisté „postavili“po porážce pražskojarní rebelie: tak bylo, je a bude! A komu se to nelíbí, toho vyženeme ze země nebo zlomíme!

Násilná rekatolizace obyvatel českých zemí, z nichž drtivá většina nevyznávala katolictví, rozběhla se už dříve. Avšak po Vestfálském míru s nemravnou dohodou „koho vláda, toho náboženství“dostala se v českých zemích do obrátek. Duševní a majetková elita byla ze země vypuzena, robotězové (někdo musel pole obdělávat) zakusili přesvědčovací metody triumfujícího katolicismu. Třeba dragonády, kdy do dvora odolné selské palice byla vložena vojenská posádka.

Onen mariánský sloup byl symbolem triumfalismu, duchovního znásilňování a ponižování. Dav jej před sto lety strhl a rozbil, dnes ho z nepochopitelného úradku pražského magistrátu obnovují. Původní sloup byl alespoň cenným kulturním artefaktem, ten dnešní bude jen uměleckou zpotvořeninou, neboť starý se nezachoval.

Takže budeme mít cosi bezcenného, co bude čnít jako píštěl jak nedaleko od místa popravy „českých pánů“, tak i v interakci s mohutným (až příliš) pomníkem Husovým.

Kardinál Duka bude mít svůj pitoreskní triumf, ale co budou mít protestanti? A nevěřící, kterých je v Česku naprostá většina? No co by? Budeme mít napodobeninu originálu, který kdysi stvrzoval triumf Habsburků, katolicismu, jakož i hanbu a ponížení české společnosti. Historici mi snad prominou i podruhé, řeknu-li, že v onom sloupu vzdáváme i hold totalitárnímu myšlení.

Dnešní česká společnost už je tak jako tak nebezpečně rozdělená. Pražský magistrát se zřejmě rozhodl tento příkop ještě prohloubit.

JIŘÍ HANÁK