Uakari a minisukně
VJižní Americe žije podivná opice jménem uakari, nápadná rudou lysou lebkou. Na holé kůži se výborně pozná zdravotní stav, neboť sytě červenou barvu dokážou vyprodukovat jen jedinci zdraví. Když má uakari dejme tomu malárii, je mrtvolně bledý a samice se k němu nechtějí ani přiblížit. Naskýtá se otázka, proč je ta opice plešatá, když je pak na ní všechno vidět. Inu, právě proto.
Už dávno je známo, že druhy ptáků, které mají nejvíc parazitů, jsou nejbarevnější. Tam, kde je hodně nemocí, je podstatný rozdíl mezi samcem zdravým a nemocným, a pro samici je tedy důležité poznat, který je který; nejlépe se to pozná, když samci mají nějaké nákladné ozdoby, které si může dovolit jen ten zdravý, protože být fádně šedohnědý by zvládli i chcípáci. I v naší málo barevné ptačí fauně si můžeme všímat třeba různě velké černé skvrny na hrdle samců vrabce domácího, která nám o příslušeném jedinci řekne všechno podstatné. Kde je naopak nemocí málo, tam netřeba investovat do náročného rozlišování chcípáků od nechcípáků. (Podobně se koneckonců hledá a příležitostně i nachází souvislost mezi množstvím patogenů a sklony lidských populací k mnohoženství. Kde je patogenů hodně, je dobré si najít odolného muže, odolných mužů není mnoho, a tak se kolem nich točí více žen. Alternativní vysvětlení vyvozují mnohoženství z úrovně násilí. Kde je ho hodně, tam se ženy hromadí kolem nepočetných mužů schopných je ochránit. Všimněte si, že iniciátorkami mnohoženství jsou vždy ženy. Pochopitelně, žena v tomto uspořádání nic netratí, neboť žít monogamně s někým neúspěšným – ať už biologicky, nebo sociálně – není žádné terno. Monogamie je tu právě jen pro ty neúspěšné, a skutečně neúspěšný může být jedině muž.) Zásadní poučení je, že mnohé jevy, které bychom měli sklony vnímat jako projevy boje (či jiných interakcí) mezi pohlavími, jsou ve skutečnosti záležitostí vnitropohlavní. Samci se nekrášlí kvůli samicím, nýbrž kvůli soupeření s jinými samci (například kvůli soupeření v odolnosti proti nemocem); samice si pak vybírají vítěze těchto soubojů.
Protože u lidí je to poněkud jinak než u většiny zvířat (sexuální partnery si pečlivě vybírají obě pohlaví, byť z různých důvodů a podle různých kritérií), můžeme analogicky interpretovat i ty vlastnosti žen, v nichž se individuálně odlišují a jimiž předvádějí (obvykle) mužům svou rozdílnost. Můžeme se přít, zda se mužská oprese projevuje spíš tím, že nutí chodit ženy nahaté jako u nás, nebo zahalené jako v Kandaháru, a zda je tedy pro ženu horší být vystavena chlípným mužským zrakům ze všech stran, či pod nátlakem otce či manžela vystavena chlípným mužským zrakům nebýt. Mužská oprese se jistě projevuje obojím, jako se koneckonců projevuje vůbec vším, co existuje. Naše odhalovací móda je ovšem mimořádně krutá vůči ženám, nikoliv k obecnému ženstvu ve vztahu k mužské chlípnosti, nýbrž k jednotlivým ženám, porovnávaným do nejmenších detailů s jinými ženami, a to už ve fázi, kdy by bylo lépe v mírném zahalení čekat, až bude ruka v rukávě, tedy až to dohazovači nějak dohodnou. Západní žena v minisukni už na dálku signalizuje své kvality či jejich absenci úplně jako uakari – a namnoze by udělala nejlépe (úplně jako uakari), kdyby to dělat nemusela. Vystoupit z rozjeté selekce a chodit zahalená však nelze, přinejmenším to není snadné – uakari zakrývající svou pleš čepičkou z palmového listí by budil podezření, že tu malárii opravdu má.
Zda je život v Kandaháru všeobecně příjemnější než u nás, těžko soudit, dokud jsme nezakusili obojí. Přinejmenším v soupeření o ženskou sexuální atraktivitu to tam vlídnější je.