Kočka není pes
Osobní výběr ze světového tisku
Rozdělení společností je nyní téma politiky a médií. Ale chcete-li si od politiky oddechnout, zjistíte, že jsou i méně hysterické dělící barikády. Třeba vztah ke kočkám a psům.
The Economist má na webu oblíbenou rubriku Graphic detail, což jsou komentované grafy, tabulky či mapy. Patří k nim příspěvek Když vládnou kočky a psi, což je graf prezentující vybrané státy podle dvou ukazatelů. Na jedné ose podle podílu domácností vlastnících psa, na druhé ose podle podílu vlastníků koček. Co z toho plyne?
Nejpsovitější oblasti najdeme na západní polokouli. V Argentině a Mexiku vlastní psa přes 60 procent domácností, v Brazílii téměř 60 procent, v USA asi polovina. Na nejmenší podíl psů narazíme v Asii. V Číně a Jižní Koreji (ze západních zemí v Německu) je to těsně nad 20 procenty, v Japonsku a hlavně v Turecku pod 20 procenty.
Nejvíce kočičí oblastí je Rusko, kde má kočku téměř 60 procent domácností. Další země v pořadí (Francie, USA) dosáhnou stěží na 40 procent. A nejméně koček najdeme v Asii – v Japonsku, Turecku, Číně a hlavně v Jižní Koreji (tam je to pod 10 procent).
Diagonála mezi oběma osami pak ukazuje, kde je poměr psů a koček vyrovnaný, respektive kde převažují jedni chlupáči nad druhými. Příkladem vyrovnanosti jsou Británie, Kanada či Turecko (málo psů i koček). Na psí straně jsou nejdále od diagonály – s největší převahou psů nad kočkami – Mexiko, Argentina a Brazílie. Na kočičí straně Rusko s odstupem před Francií a Německem.
Z toho ovšem plyne zásadní závěr: pořekadlo „kočka není pes“platí někde více a někde méně.
***
A teď zpátky do střední Evropy. Německo žije společenským napětím, jež odráží – případně nafukuje – skoro všechny události: od dění kolem radikálně protimigrační strany AfD až po akty násilí. Média často sahají po příměrech s poměry výmarské republiky, ale má to háčky. Na svém webu na ně upozorňuje novinář a mediální manažer Gabor Steingart.
Kdo srovnává poslední roky Výmaru, kdy Berlínem pochodovali hitlerovci s pochodněmi, a dnešní Berlín, ocitne se v zrcadlové síni pokřivených analogií, píše autor. Ale kdo chladně srovná počátky výmarské polarizace s počátky rozvášněné berlínské republiky, najde více paralel, než je mu milé. Třeba tuto: levicová a občanská strana spektra si dopřály rozkol, který vedl od nesmiřitelnosti přes nekomunikativnost až k roztříštěnosti.
Neuralgickým bodem je i tak samozřejmá věc jako politický střed. Vždy býval považován za oporu racionální vlády. Proto také analytici listu Die Welt varují: „Občanským stranám se zužují možnosti většiny, hrozí neschopnost vládnutí z politického středu.“Jenže progresisté již považují politický střed za cosi překonaného, ba škodlivého.
Margaret Stokowská na blogu Spiegel Online píše: „,Střed‘ neexistuje. A už vůbec ne ,silný střed‘.“Studie sociologů prý prokázaly i v „takzvaném středu společnosti“krajně pravicové a nehumánní postoje. A pak s gustem cituje Herberta Marcuseho: „Myšlenka na diktaturu a autoritářské řízení státu není liberalismu vůbec cizí.“
Tak si to shrňme: na výběr de facto není ani fašizující pravice, ani liberální střed, ale jen pokroková levice. Pane jo, řekne si i člověk, který odmítá paušální nálepku „neomarxismu“.
Nejvíce kočičí oblastí je Rusko, kde má kočku téměř 60 procent domácností. Další země v pořadí (Francie, USA) dosáhnou stěží na 40 procent. A nejméně koček najdeme v Asii.
***
Snad nejracionálněji rozebírá německou společnost satirik Dieter Nuhr v rozhovoru, který s ním vedla Claudia Schwartzová pro švýcarské Neue Zürcher Zeitung. Nuhr (*1960) má svůj pořad ve veřejnoprávní televizi ARD, ale schytal si své, když si udělal legraci z kultu kolem Grety Thunbergové: Co udělá, až se ochladí a nebude si moci zatopit? Gymnaziální humor, řeknete si, ale na sociálních médiích vedl k silné vlně shitstormu, jak se říká (někdo by řekl k vlně nenávisti). Jak je to možné? O tom se baví na sedmi stranách vytištěného textu.
Nuhr vysvětluje, že si nedělá legraci ani z ochrany přírody (sám byl kdysi u Zelených), ani z Grety jako takové, ale z mesianismu: „Spasitelské myšlení bylo vždy cílem mého humoru.“A uvažuje o proměně společnosti. Když před třemi lety satirik Böhmermann označil tureckého lídra za „kozojeba“, progresisté zdůrazňovali, jak je důležité, že se to může říkat. Teď je to jinak. „Vždy jsem se pokoušel zpochybňovat hysterické reakce. Ale v dnešním Německu je to těžké, pokud se důležitá témata pojednávají s překvapivě nízkou mírou racionality a překvapivě vysokou mírou hysterie.“