Politická olympiáda v Tokiu

Tokio hostilo poslední letní olympiádu v roce 1964. Obdiv k hrám je ovšem v Japonsku delší a sahá až k době jejich vzniku na konci 19. století. Událost měla v japonských očích punc západní modernosti a výjimečnosti. Odehrávala se jen v evropských a amerických městech, byla obklopena aurou výstřednosti, ale i tradice. Ukazovala krásu západních měst a bohatství jejich společností.

Japonsko toužilo patřit do této skupiny bohatých, mocných a moderních států. Podřídilo tomu vlastní politiku i ekonomiku. Zaplatilo americké a evropské experty, aby Japonsku pomohli s budováním silného státu, transformovalo svoji společnost podle evropských vzorů. Japonci začali nosit kalhoty, Japonky sukně. Válečnými výboji porazili Čínu a následně tradiční evropskou mocnost, Rusko, ale západní mocnosti je pořád za sobě rovné nepovažovaly. Američané Japoncům odmítali prodávat půdu, v platnosti měli řadu rasových zákonů, které Japonce znevýhodňovaly, Evropané se na Japonce dívali s pohrdáním a úsměšky.

I v tomto výsostně politickém prostředí se zrodila japonská vůle k tomu, pořádat olympiádu, a následná první úspěšná žádost u Mezinárodního olympijského výboru (IOC) v roce 1936 na pořádání her o čtyři roky později. Pro zemi to byl přelomový moment. Ukazoval, že Japonsko již dosáhlo úrovně evropských mocností. Japonská vláda toho hodlala významně politicky využít, a to jak uvnitř státu, tak v mezinárodní politice. Čím dál nacionalističtější japonské společnosti prodala vizi her coby důkazu vlastní síly. Tvrdila, že hry oslaví výročí 2600 let od mytického založení japonského císařství prvním císařem Džinmuem, které mělo dle výpočtů byrokratů éry Meidži (1868–1912) připadnout na 11. listopadu 1940. Mezinárodnímu společenství zase hodlalo ukázat, že Tokio je moderní velkoměsto moderního státu, které dávno nespadá do kolonky zaostalých asijských měst, jak je stále mnozí chápali.

Z her nakonec pochopitelně sešlo: nejdříve byly kvůli válce přeplánovány do Helsinek, nakonec zrušeny úplně (první hry po válce se konaly až v roce 1948 v Londýně). Pro obraz Japonska ovšem svoji roli sehrály. A určitý odkaz měly i pro olympijský výbor, který je pořádal. Vyvstala totiž diskuse, jestli jsou hry opravdu apolitické a zda bylo jejich přiřknutí zemi, která už v době žádosti okupovala Mandžusko (za něž mimochodem podalo Japonsko přihlášku do IOC jako za samostatný stát), legitimní.

Pochodeň míru 1964

Další japonská žádost o pořádání letní olympiády (mimo ni Japonsko hostilo ještě zimní OH v Sapporu 1972 a Naganu 1998) přišla až na konci padesátých let a IOC rozhodl o jejich uspořádání v Tokiu v roce 1964. Tehdejší situace byla v některých ohledech předválečnému japonskému snažení podobná, v mnoha dalších se ovšem lišila. Podobně jako před válkou chtělo Japonsko dokázat světu, že je na tom ekonomicky dobře. Tokio opět zářilo: země dokončila trasy pro první rychlovlaky šinkansen, válkou zničené dřevěné domy neuvěřitelnou rychlostí nahrazovaly moderní činžovní domy, silnice zaplňovala stále modernější japonská auta a pověstná japonská móda vládla bulvárům Roppongi, Haradžuku či Ginza.

Japonsko jako by křičelo do světa: my už nejsme definováni jen prohrou ve válce a dopadem jaderných bomb. Povstali jsme z popela a postavili jsme se zpět na vlastní nohy. Pozůstatky okupace mizí a nahrazuje je naše nové poslání. A to poslání moderní, technologicky vyspělé a hlavně mírové země, která je plně zapojena do mezinárodního systému. Asi nejlépe lze tuto identitární proměnu ilustrovat na příkladu olympijské pochodně, která do Tokia doputovala.

Pochodeň byla v Japonsku široce nazývána „plamen míru“(heiwa no hi). Její autor a bývalý armádní muniční expert v rozhovoru pro noviny Asahi šimbun poznamenal, že velmi rád „transformoval střelný prach do něčeho užitečného pro mír“. Cesta pochodně proťala mnoho asijských zemí včetně Číny (respektive Tchaj-wanu, pevninská Čína nebyla v IOC zastoupena) a do Japonska dorazila nejdříve na Okinawu, tehdy území ještě okupované americkými vojáky.

Plamen přenášeli sportovci ve věku 16–20 let, tedy zástupci poválečné japonské generace, která si nepamatovala válečné hrůzy a předválečný militarismus, ale dívala se do budoucnosti. Posledním běžcem byl Jošinori Sakai, který byl sice nadějným atletem, ale kvalifikaci k držení plamenu získal prozaičtěji: narodil se v den svržení jaderné bomby na Hirošimu 6. srpna 1945 ve městě Sandži, jen několik desítek kilometrů od epicentra výbuchu. Plamen ukončil svoji cestu v „mírové věži“(heiwa no tó), která byla původně zbudována k zmíněnému výročí 2600 let od založení japonského císařství, ale nyní převzala jméno i účel nové doby.

Pro některé Američany, Korejce a Číňany byla tato symbolika až příliš silná. Mluvili o tom, že se Japonsko staví do role oběti, a nikoliv viníka druhé světové války. Tvrdili, že Japonci selektivně vnímají vlastní paměť a zapomínají události, které do ní „nepatří“. Olympijský diskurz v Japonsku opravdu mnoho problematických pozůstatků války (například vysídlené Korejce a Číňany žijící v Japonsku) umlčel. Do narativu moderní a internacionální země prosazující mír a jaderné odzbrojení se nehodily.

Výsledný dojem her z roku 1964 byl bez přehánění pro Japonsko velkým vítězstvím. Japonsku se podařilo představit svou zemi jako technologicky vyspělou a zároveň ukázat její jasný a nezlomný příklon k míru a mezinárodní harmonii. Japonská delegace do IOC udělala průzkum spokojenosti, v němž naprostá většina návštěvníků hodnotila hry i zemi pozitivně. Jeden belgický novinář dokonce v článku napsal, že „japonská strašná reputace a násilnická historie je už dávnou minulostí“. Japonská olympijská mise se povedla.

Na cestě do současnosti

Od šedesátých let se v Japonsku mnohé změnilo. Období razantního ekonomického růstu vyvrcholilo v osmdesátých letech. Trasy šinkansenů proťaly Japonsko skrznaskrz. Uši Japonců zaplnila sluchátka walkmanů Sony, velké firmy jako Kodak nebo Mitsui ničily konkurenci. Toyota vyráběla nejspolehlivější auta na světě. Kina plnily americké filmy. Společnost se začala postupně nepatrně uvolňovat. Dříve běžná aranžovaná manželství začaly vytlačovat sňatky z lásky, cílem běžných Japonců již nebylo nutně pracovat pro velkou firmu (muži) či vychovávat děti (ženy).

Zázračný ekonomický růst ovšem nemohl trvat věčně. V osmdesátých letech se objevila bublina na trhu nemovitostí, která se postupně nafukovala, až na začátku let devadesátých vyhnala ceny nemovitostí na úroveň cen celých států (traduje se, že na vrcholu bubliny měl pozemek císařského paláce v centru Tokia cenu celé Kanady). Její splasknutí přineslo ztracenou generaci ekonomické stagnace, rozšíření chudoby a zhoršení situace na trhu práce. Následné neoliberální reformy premiéra Džunničira Koizumiho rozšířily ostří nůžek mezi bohatými a chudými, přičemž plně nepřinesly slibovaný ekonomický růst. Katastrofální zemětřesení a následná vlna tsunami na severovýchodě Japonska z 11. března 2011 ještě víc zdecimovaly japonskou společnost, jež se začala cítit ohroženě a nejistě.

Právě v této špatné náladě, v níž strach o budoucnost dětí vystřídal závratný růst, se začíná dařit voláním nacionalistů po někdejší slávě. Stejně tak na velkou část společnosti zabírá apel na návrat k japonským tradicím a hodnotám, zejména kvůli nezadržitelné globalizaci. Pokus o návrat olympijských her do japonské metropole má proto jasnou politickou ambici, ne nepodobnou té z třicátých let: japonské společnosti dokázat, že může být hrdá na svoji tradici a na stát, který si vybudovala. Světu zase ukázat, že země nechala ztracené dekády za sebou a znovu nastoupila dráhu suverénní země srovnatelné se Spojenými státy, Velkou Británií nebo Německem.

Pokud to nezastaví koronavirus, v červenci se Tokio zařadí po bok Londýna, Paříže, Los Angeles a Atén – a sice mezi města, která hostila alespoň dvě letní olympiády. Pro japonskou metropoli to bude svátek nejen sportovní, ale také politický. Olympijské hry mají totiž ukázat Japonsko jako moderní a současně suverénní zemi, která má jasné místo na světové mapě mocností. Podobně jako před padesáti lety.

Odvrácení od tsunami

S touto politickou agendou se pyšní současný japonský premiér Šinzó Abe. Abe bude brzy nejdéle sloužícím poválečným japonským premiérem. Volá po návratu k tradičním hodnotám, posiluje japonskou armádu a ukazuje sílu v zahraniční politice. K proponentům olympijských her patří také celá řada jeho kolegů. Není náhodou, že starostou, který se o získání olympiády pro Tokio asi nejsilněji zasazoval, byl Šintaró Išihara (starostou v letech 1999–2012). Išihara je známým japonským ultrakonzervativním politikem, který proslul mimo jiné tím, že se pokusil koupit ostrůvky Senkaku (v čínštině Diaoyu), které spravuje Japonsko, ale nárokuje si Čína.

První Išiharův pokus přišel už v předchozím přidělovacím kole, v němž s Tokiem soupeřily Rio de Janeiro, Madrid a Chicago. Speciální zřízená komise tehdy zájem o olympiádu obhajovala slovy: „Stojíme na křižovatce dějin. Japonsko stojí před problémem stejně složitým, jako byl poválečný růst a sociální rekonstrukce. Pořádání olympijských her v roce 2016 by proto bylo ještě přínosnějším, než v roce 1964. (…) Z daru, který by Japonsko pořádáním her v roce 2016 získalo, by se následně mohl stát základ, na kterém by mohly stavět další státy v Asii a ve světě na své cestě do budoucnosti.“Japonsko mělo jít příkladem – jako jedna z prvních zemí bojuje s celou řadou problémů včetně stárnoucí populace, ale zároveň je schopna jako jedna z mála najít cestu pro ostatní.

Velké sportovní svátky vždy vzbuzují národní cítění, nezávisle na kultuře či politickém zřízení (pamatujete na Nagano?). Japonští politici to dobře věděli. Přestože v roce 2009 vybrala olympijská komise Rio de Janeiro pro pořádání her v roce 2016, ve svém snažení nepolevili. Byť se bezpečnostní situace výrazně zhoršila zemětřesením a tsunami z roku 2011, země pokračovala v aktivitách pro získání olympiády v roce 2020. Přijala nový zákon o sportu, který revidoval normu z roku 1951. Plány, s nimiž Tokio nakonec u olympijské komise zvítězilo, zahrnují výstavbu mnoha nových sportovišť (včetně nového národního stadionu v Kasumigaoce, který již stojí), kulturní, sociální a vzdělávací programy, celkovou revitalizaci některých tokijských částí. Ze sportu se stala národní strategie.

Zcela jistě má tato strategie i své kritiky. V průzkumu s olympiádou souhlasila slabá většina 55 procent obyvatel Tokia. Mnoho Japonců ale kritizuje peníze, které si olympiáda vyžádá. V době, kdy některé z obětí tsunami stále přebývají v provizorních unimo buňkách, se luxusní nové apartmány pro sportovce opravdu jeví jako zbytečný luxus. V zemi se rovněž čím dál silněji ozývají hlasy, že by olympiáda přinesla zbytečné bezpečnostní riziko v době, kdy se po světě šíří nebezpečný a vysoce infekční virus. Není tedy vůbec jisté, jestli hry nakonec vůbec proběhnou. Abeho administrativa nicméně již do pořádání investovala obrovské množství peněz a dělá vše pro to, aby hry rušit nemusela.

Pokud se tak nestane, olympiáda se po dekádách vrátí do země, pro niž znamená mnohem víc než jen sportovní svátek. Znamená pro ni politické poslání a symbol vlastní důležitosti. A možná bude o to důležitější v době, kdy je japonská společnost decimována ekonomickou stagnací, přírodními katastrofami – a nově i nebezpečnou nemocí.

V době, kdy někteří z obětí tsunami stále přebývají v provizorních unimo buňkách, se luxusní nové apartmány pro sportovce opravdu jeví jako zbytečný luxus

Autor je zástupcem vedoucí katedry asijských studií na Metropolitní univerzitě Praha