Ministr tu není od toho, aby vládl
Přesně před čtyřiceti lety byl poprvé do vlády Jejího Veličenstva jmenován coby ministr pro administrativní záležitosti ctihodný poslanec James Hacker. Tím začala jeho kariéra, která o několik let později skončila až v premiérském křesle na Downing Street. Tedy alespoň v brilantním britském komediálním seriálu Jistě, pane ministře.
Je charakteristické pro všechna rozhodnutí našeho kabinetu, že každý přítomný si na ně sice jasně vzpomene, ale že se vzpomínka každého jednoho z nich dramaticky liší od vzpomínek všech ostatních. V důsledku toho máme pravidlo, že úřední rozhodnutí jsou ta a pouze ta, jež byla úředníky úředně zaznamenána v zápisu. Z toho s úžasnou jasností vyplývá, že každé rozhodnutí, k němuž se úředně dospělo, je úředníky v zápise úředně a jednoznačně zaznamenáno a každé rozhodnutí, které v zápise zaznamenáno není, nebylo úředně přijato, ačkoli si i více členů kabinetu myslí, že si na ně vzpomíná. Čili v tomto případě kdyby ono rozhodnutí bylo úředně přijato, bylo by úředníky v zápise úředně zaznamenáno, jenže ono není, takže nebylo.“
Právě touto slovní ekvilibristikou odpověděl tajemník vlády sir Humphrey Appleby na otázku, jak je možné, že v zápisu ze schůze nebylo uvedeno něco, na co si sice příslušný ministr dobře vzpomínal, ale premiérovi se to až tak moc nehodilo. Ve vytváření podobných, složitě šroubovaných prohlášení je právě sir Humphrey, nejprve tajemník ministerstva pro administrativní záležitosti a posléze tajemník kabinetu, mistr. Víte třeba, jak nejlépe sdělit ministrovi, že v parlamentu lhal?
„Naneštěstí, ačkoli ta odpověď vskutku byla jasná, prostá a přímá, přesto nastane jistá potíž, máme-li jí po právu přisoudit čtvrtý z přídomků, které jste teď uvedl. Ježto přesná korelace mezi informací, kterou jste tam v parlamentu pronesl, no a fakty, nakolik mohou být identifikována a demonstrována, je pohříchu taková, že působí gnozeologické problémy, a to takových rozměrů, jež velmi zatíží logické i sémantické zdroje anglického jazyka břemenem mnohem těžším, než mohou podle rozumných očekávaní unést.“To je přece jasné, ne?
Věčný souboj
První díl první série britského sitcomu Jistě, pane ministře se na televizních obrazovkách BBC objevil už 25. února 1980. Zaznamenal slušný úspěch, takže se v následujících třech letech dočkal dalších tří sérií a o dva roky později, v letech 1986 a 1987, přímého pokračování pod názvem Jistě, pane premiére.
V něm, jak je patrné z názvu, ministr Jim Hacker (byť ne tak úplně vlastní zásluhou) povýšil až do premiérského křesla.
Každý díl seriálu řeší nějaký problém (některé z nich v pozdějších řadách vychází ze skutečných politických kauz), který má šéf fiktivního ministerstva pro administrativní záležitosti v podání Paula Eddingtona na starost. Pomáhat mu mají jeho nejbližší spolupracovníci – protřelý stálý tajemník úřadu sir Humphrey (Nigel Hawthorne), kterého nic neděsí víc než novoty a myšlenky na jakoukoli reformu a který je ochoten přicházet s nejdůmyslnějšími plány, jen aby ministrovy plány zhatil (sám by asi řekl „usměrnil správným směrem, až nazraje čas“). A mezi nimi se musí pohybovat Hackerův osobní tajemník Bernard Woolley (Derek Fowlds), lavírující mezi loajalitou k ministrovi a odpovědností ke svému úřednickému stavu a přímému nadřízenému, siru Humphreymu.
Při bližším pohledu je princip seriálu poměrně jednoduchý. Zápletky jsou postaveny tak, že se vyskytnou dva problémy, takže se obvykle vyřeší výměnou „něco za něco“, přičemž jednou vyhraje ministr, podruhé jeho stálý tajemník. Výjimku
tvoří několik málo epizod, kdy spolu musí doopravdy spolupracovat: ať už je to boj proti vlastnímu premiérovi, jenž se třeba rozhodne ministerstvo pro administrativní záležitosti zrušit, nebo mezinárodněpolitická bitva proti Francouzům, kteří se pokoušejí vyvolat diplomatický incident.
Těžiště Jistě, pane ministře ovšem leží v nekonečných slovních výměnách Jima Hackera a sira Humphreyho, které jsou nositelkami zdroje humoru: protože seriál poskytl mimořádnou příležitost nejen ústřední trojici, ale spoustě dalším postarším britským hercům, nedá se očekávat záplava fyzických gagů. Naopak, postavy většinou vysedávají v kancelářích a zasedačkách, občas postávají s drinkem v ruce na recepci a mluví. Děj se vlastně vůbec neodehrává v parlamentu – podle tvůrců proto, že v něm se vládnutí stejně neodehrává a mnohem důležitější jsou zákulisní machinace a dohody.
Humor je proto postaven především na verbálních žertech, které přecházejí v kulometné slovní přestřelky, prošpikované slovními hříčkami, mezi nejvyššími vládními činiteli a špičkami státní správy v jejich nikdy nekončícím boji. O to náročnější úkol měla před sebou překladatelka Ivana Breznenová, která si ale s nekonečnými jazykovými poťouchlostmi poradila na jedničku.
Za vším stála dvojice autorů, kteří k seriálu připravovali scénář: Antony Jay a Jonathan Lynn. O tom, jaký měl kdo na koho z této dvojice vliv, nejlépe svědčí fakt, že když v roce 2013 s velkou pompou BBC uvedla novou verzi pokračování Jistě, pane premiére, které produkoval, napsal i režíroval samotný Jonathan Lynn, skončilo to průšvihem. Jistě, divák je konzervativní, takže když místo mile naivního Bernarda v podobě Dereka Fowldse nebo neodolatelně machiavelistického Nigela Hawthorna vidí v hlavních rolích jiné herce, kteří navíc nejsou vůbec sympatičtí, odmítne dílko již z principu. Čísla hovoří jasně: zatímco na Česko-Slovenské filmové databázi mají původní Ministr i Premiér (jen probůh hlavně nezaměňovat za stejnojmenný nejhorší televizní paskvil všech dob z dílny TV Barrandov Jaromíra Soukupa) celých 89 procent a jsou mezi nejpopulárnějšími seriály vůbec, pokračování došplhalo jen ke slaboučkým 56 procentům a sklízí víceméně negativní komentáře. Čeští diváci se tak shodují se svými zahraničními kolegy: na mezinárodním webu IMDb.com drží staré díly rating 8,6 z 10, nové pouze 5,8.
Střelba do vlastních řad
„Buďto tvůrci seriálu uměli cestovat časem a při psaní scénáře nakukovali do budoucnosti, do dnešních vládních kanceláří, nebo všichni dnešní ministři mají tento geniální seriál jako povinnou ‚četbu‘ a jeho podrobná znalost (včetně veškerých argumentačních veletočů, kterými proslul sir Humphrey) je součástí vstupních testů uchazečů o jakýkoli ministerský post. To by vysvětlovalo většinu vystoupení dnešních politiků před kamerou a jejich suverénní obhajování neobhajitelného,“můžeme se dočíst na zmíněných webech.
Právě ve zjištění, že se politická realita počínajícího thatcherismu v Británii nijak neliší od české (nebo jakékoli jiné) současnosti, je další devíza seriálu. Tvůrci si ve svých satirických šlezích stříleli ze všeho a všech a nic jim nebylo svaté. Dali si pečlivě záležet, aby nikdy nebylo poznat, za kterou stranu je Jim Hacker ve vládě, a utahovali si z konzervativců i labouristů zároveň. Konzervativci byli v osmdesátých letech samozřejmě na paškálu o něco víc, protože byli dlouhé roky u vesla, a tak poskytovali mnohem víc munice. A především z první série Jistě, pane premiére (1986) je znát, jak moc se jim politika baronky Thatcherové zajídala.
Přitom paradoxně se právě britská premiérka řadila k největším fanouškům seriálu a někde se vyjádřila, že si v televizi nenechala ujít jediný díl. Dokonce sama napsala čtyřminutový skeč, ve kterém si také vedle Eddingtona a Hawthorna zahrála samu sebe: tenhle speciál se objevil na televizních obrazovkách o Vánocích 1984. Thatcherová měla seriál natolik ráda, že když se začalo připravovat pokračování, v němž se Jim Hacker stane z ministra premiérem, tvůrcům umožnila natáčet přímo v Downing Street a Paulu Eddingtonovi za roli ctižádostivého, přesto v jádru dobráckého ministra udělila Řád britského impéria.
Ostatně, politici mají seriál v oblibě dodnes. I ti čeští. „Knihy Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére patří mezi mé oblíbené a upřímně jsem se bavil i u televizního seriálu, který jsem sledoval. Jako politik a bývalý státní úředník jsem si uvědomoval, že řada absurdních situací, při kterých se divák směje, je ve skutečnosti syrovou realitou,“řekl například Miroslav Kalousek z TOP 09, přičemž jeho kolega Jiří Pospíšil upřesňuje: „Seriál se nese v ohromné nadsázce, ale jeho podstata je v zásadě pravdivá. Bohužel čím dál víc platí, že je velký rozdíl mezi tím, co si politik myslí, že je správné, a výsledkem jeho konání, které je ovlivněno tlakem veřejného mínění. Zkrátka není podstatné, zda se problém vyřeší, ale jak u toho politik bude vypadat, jak to zapůsobí na jeho voliče a co to udělá s jeho popularitou. Před deseti lety jsem coby ministr protlačil nový občanský zákoník, i když jsem věděl, že to nebude populární. Nevím ale, jestli bych si na to troufl i dnes,“říká. „A druhou paralelu mezi seriálem a současnou českou politikou vidím i v tom, že když ministr přichází do úřadu mezi úředníky, kteří mnoho ministrů přežili a ještě jich mnoho přežijí, vládne se opravdu velmi těžko. Všichni ironicky přikyvují ,Jistě, pane ministře‘, ale myslí si svoje.“
A podobně je doplňuje i nejdéle sloužící poslanec Marek Benda z ODS, který také patří k fanouškům seriálu: „Vždy jsem se při sledování posmíval Britům, jak jim to tam nefunguje, a když jsem se po roce 1990 dostal do politiky, říkal jsem si, jak to přece jen dokážeme dělat jinak. Jenom po nástupu vlády Miloše Zemana, po jeho akci čisté ruce, přibližování se EU a po dalších krocích jsme se této absurditě začali přibližovat. Nikdo nevládne, jen úředníci určují agendu. Takže když dnes kouknu na nějaký díl, už spíš se smutkem, jak jsme se jim přiblížili.“
Malá Velká Británie
Seriál (vlastně oba seriály, pokud nebudeme Premiéra brát jako součást Ministra) zaznamenal obrovský úspěch. Třikrát vyhrál cenu BAFTA (ocenění britské televizní akademie) a fanoušci ho v roce 2004 při celosvětovém hlasování vyzdvihli na šesté místo mezi nejlepšími sitcomy všech dob. Logicky se vnucovala otázka: Jak to bylo dál?
I na to tvůrci dali natěšeným odpověď. Ne však televizní, ale knižní. Po skvělých číslech sledovanosti sepsali dvě stejnojmenné knihy (u nás vyšly ve čtyřech svazcích), které sice popisují jednotlivé televizní epizody, ale po svém, formou deníkových záznamů jednotlivých aktérů, které editoři Jay a Lynn v budoucnosti, po zákonné třicetileté promlčecí lhůtě (paradoxně pro nás je tato budoucnost minulostí, mělo jít o rok 2019), zpracovali. A mimo jiné je v knihách naznačeno, jak jednotlivé postavy dopadly. Chtělo by se říct, že podle očekávání: premiér Jim Hacker zažil úspěšně neúspěšnou kariéru a odstoupil po hodně dlouhé době z nezjištěných důvodů, starý pletichář a intrikán sir Humphrey skončil v ústavu pro „duševně zmatené“, kde také zemřel, zatímco Bernard Woolley, který byl jeho nenápadným, ale bystrým žákem, nakonec stanul coby sir Bernard v čele státní správy v pozici tajemníka kabinetu.
Jeho představitel Derek Fowlds nás také opustil jako poslední – zemřel před měsícem, devatenáct let po Nigelu Hawthornovi a pětadvacet let po Paulu Eddingtonovi.
Že byla Británie vždycky trochu jiná, dokládá i nedávný vývoj po brexitu. Zatímco podle Jima Hackera byla evropská myšlenka nejlepší nadějí, jak se zříci úzce sebestředných zájmů, a spojením národů oddaných jedinému cíli, sir Humphrey mu na to opáčil, že jde o národní zájmy jako vždycky a Británie do Evropské unie vstoupila proto, aby rozložila Unii zevnitř, když už se to nepovedlo zvenčí, a opět stvořila rozdělenou Evropu. „Jsme tam proto, abychom oblafli Francouze tím, že je rozhádáme s Němci,“míní cynicky.
Teď si ale po brexitu budou muset noví sirové Humphreyové najít jinou cestu.
Margaret Thatcherová se řadila k největším fanouškům seriálu, tvůrcům dovolila točit na Downing Street, a dokonce napsala skeč, ve kterém si zahrála samu sebe
Podle Humphreyho Británie do EU vstoupila proto, aby ji rozložila zevnitř. „Jsme tam proto, abychom oblafli Francouze tím, že je rozhádáme s Němci.“