Literární úspěch nemluví německy
Německý nositel Nobelovy ceny Heinrich Böll v jedné povídce píše: „Pochopil jsem, že války neskončí, dokud bude na světě krvácet nějaká rána, kterou zasadila.“A tentýž autor rovněž kriticky nahlédl sortu lidí, kteří se umí za každé situace zorientovat: „Catcheři ovládli pole, primitivní taktici, muži bez paměti, vitální, zdraví, kteří se ,neohlížejí nazpátek‘, neholdují trestuhodné neřesti, jíž se říká přemýšlení a jež pod jménem morbidnost bývá hanobena jako jakýsi druh narkotika pro takzvané intelektuály.“Proti sobě tak stojí nepraktické připomínání a pragmatické zapomínání.
Ovšem dnes jako by se tyto dvě entity slily či aspoň přeskupily. Pokud je řeč o historii, především o 20. století a v něm zase hlavně o druhé světové válce, už totiž nejde ani tak o nepraktické připomínání, nýbrž o pragmatické vytěžování – především ze strany filmařů, literátů a divadelníků.
Abychom mluvili konkrétně, jsou tvůrci nyní populárního snímku Králíček Jojo, jenž má literární předlohu, odkrývači oné stále krvácející rány, nebo spíše zištní catcheři?
Chovanci se rozvypráví
A teď tu jsou v souvislosti s vydáním románu Přeběhlík dvě základní otázky. Proč ještě dnes vůbec mluvit o Siegfriedu Lenzovi? A proč se u nás tak nedaří německé literatuře?
Siegfried Lenz (1926–2014) zůstal ve stínu svého generačního souputníka Güntera Grasse (1927–2015). Přesněji řečeno, romány Siegfrieda Lenze zůstaly ve stínu Plechového bubínku (1959). To ale ještě neznamená, že by byly špatné – naopak to ukazuje na silnou konkurenci v tehdejší německé literatuře.
Je tu totiž třeba Hodina němčiny (1968), úžasná studie germánské „radosti z povinnosti“, zasazená do nejsevernějšího cípu Německa, kde Siegfried Lenz našel nový domov po konci války – který ho zastihl v německé uniformě v Dánsku, kde byl zajat a dopraven do tábora pod správou Britů. Návrat do rodného Lycku mezi mazurskými jezery již nebyl možný – stejně jako v případě Güntera Grasse do Danzigu. Z Lycku se stal Ełk a z Danzigu Gdaňsk.
Zatímco Plechový bubínek vypráví Oskárek Matzerath z Léčebného a zaopatřovacího ústavu, Hodinu němčiny vypráví mladičký Siggi Jepsen, jenž je pro změnu chovancem ústavu pro narušenou mládež. Vypráví skrze kompozici, kterou musí napsat za trest. Přitom mladičký recidivista reprezentuje nevinnost, jež se dostala ve válečných letech do svěráku mezi otce, blbecky svědomitého policajta, a souseda, malíře Nansena, který má zakázáno tvořit a jehož právě otec-policista neustále kontroluje a udává na patřičných místech. A aby byla zintenzivněna policajtova asociálnost, je tu ještě ta okolnost, že Nansen kdysi svého fízla zachránil od utonutí.
Zvrhlé umění a logika
Při tvorbě Nansenovy postavy přitom Siegfried Lenz vycházel z osudů severoněmeckého expresionisty Emila Noldeho, jenž nejprve vstoupil do NSDAP, avšak později se odvrátil, neboť byl čím dál víc kritizován a nakonec i vystaven na přehlídce takzvaného zvrhlého umění. Než ho v roce 1941 stihl zákaz malování, byl mu zabaven rekordní počet obrazů: bylo jich celých tisíc padesát dva… Nebohý Siggi se snaží ochránit malíře od otce-policisty, ale nakonec se stává nebezpečným pro oba. A taky je hlavní obětí toho, co zpackaly předchozí generace. Ve zvrhlé logice se tak stane pachatelem, jenž zaslouží trest.
Ve Vlastivědném muzeu (1978) se zase německý prozaik vrací do rodného kraje. Rozsáhlý text vypráví pro změnu z nemocničního lůžka Zygmunt Rogalla, trpící četnými popáleninami. Tento mazurský rodák totiž sám zapálil své muzeum Mazurska, které předtím přestěhoval do Šlesvicka. Důvod je prostý a český čtenář mu pohříchu bude dobře rozumět – za vším je neustálá snaha manipulovat minulostí. Nejprve musel Zygmunt Rogalla ve třicátých letech bojovat se snahou upravovat vyznění muzea ze strany nacistů, po válce musel pro změnu odolávat tlaku na to, aby obnovené muzeum nesvědčilo právě o tom, že „jsme byli nacisté“.
Voní nám leda předčítač
Jak z Hodiny němčiny ,takz Vlastivědného muzea – už proto, že oba příběhy jsou vyprávěny s časovým odstupem – cítíme, že autor má nad látkou nadhled. Což rozhodně neznamená, že by ji bagatelizoval či že by již neměl skutečnou potřebu tyto romány psát. Ne, jde o to, že jeho vyprávění v nejlepších pasážích přirozeně přechází z civilního vyprávění do novodobého mýtu a zpět – stejně jako právě v Plechovém bubínku, i když román nositele Nobelovy ceny má v rukávu ještě jeden trumf v podobě samotné postavy Oskárka Matzeratha.
Knihy Güntera Grasse u nás průběžně vycházejí díky nakladatelství Atlantis dokonce v jednotné grafické podobě. Z díla Siegfrieda Lenze se během čtyřiceti let socialismu objevilo v českém překladu sedm titulů, ovšem od té doby vůbec nic. Proto nyní v souvislosti s českým převodem Přeběhlíka na jeho autora bude bohužel u většiny českých čtenářů sedět věta z románu Králíku, utíkej! Johna Updika: „Nezapomněli na něj, bylo to horší: nikdy o něm neslyšeli.“
Siegfried Lenz
Tím se obloukem vracíme k druhé otázce, proč se tu dlouhodobě nedaří německé literatuře. Pokud o polistopadovém období můžeme říct, že přišel logický pokles zájmu o ruskou literaturu a naopak výrazný nárůst zájmu o tu anglo-americkou, u německého písemnictví jako kdyby jeden negativní důvod akorát vystřídal jiný – a dodejme hned, že s vyklízením pozic samotné němčiny ze středoevropského prostoru to asi nijak souviset nebude.
Možná už ani tolik nevadí ona historická zkušenost s Němci z druhé světové války. V tržním prostředí se stává problémem prostě jenom to, že české překlady knih německých autorů se zkrátka nijak závratně neprodávají – jako výjimky potvrzující pravidlo lze zmínit „lehčí váhy“, Předčítače Bernharda Schlinka či Parfém Patricka Süskinda, a ani tady nejsou čísla nijak závratná. Bytujeme sice v kultuře, jež je výrazně nastavena na sledování všeho, co se především ve větších státech děje kolem, přesto patrně můžeme směle tvrdit, že české čtenáře zajímá německá literatura daleko méně než ta česká.
Generačním souputníkem Siegfrieda Lenze byl i nizozemský prozaik Harry Mulisch (1927–2010), který napsal krátký román Siegfried, jenž se točí kolem údajného svědectví, že Hitler měl s Evou Braunovou syna. Tento šokující příběh se dozví vetchý nizozemský spisovatel při návštěvě Vídně: „K příjemnému překvapení ho v recepci v rušné hale přijali jako někoho, na koho tento luxusní hotel už léta čekal. Herter si to nechal blahosklonně líbit; protože se však sám před sebou nikdy nestal tím, kým již po desetiletí byl pro ostatní, napadlo ho: Tohle všechno je určeno jednomu osmnáctiletému mladíkovi, který se chudý a neznámý krátce po druhé světové válce snažil přenést svůj příběh na papír.“
Potřeba příběhů
Citace ze Siegfrieda je skvělým uvedením samotného Přeběhlíka Siegfrieda Lenze. Protože kdyby německý prozaik román vydal ihned po dopsání, tedy brzy po svém debutovém titulu Ve vzduchu byli jestřábi (1951), jistě by dnes nevycházel česky. Proč Přeběhlík zůstal nevydaný, můžeme se dočíst v doslovu: v důsledku rozporu Lenze s lektorem knihy, který měl nacionálně-socialistickou minulost, což mohlo snadno vést k tomu, že mu příběh o německém vojákovi, jenž na konci války přeběhl k Rudé armádě, moc nevoněl.
Nicméně to jsou jenom spekulace. Také mohlo jít pouze o literární záležitosti a jiný náhled na románovou praxi. Ostatně sám Siegfried Lenz na konci korespondence zmiňuje cosi v tom smyslu, že se nedá nic dělat a že i takové ztroskotání je užitečné. Což může být upřímné, ale stejně tak to může znamenat autorský povzdech ve smyslu: Dobře, nechme to, já se raději pustím do něčeho jiného, protože s tebou, ty dědku tvrdohlavá, stejně nehnu…
Uvědomme si také, že autorovi tehdy bylo pouhých pětadvacet let, takže by jistě byl rád, kdyby mu poté, co se etabloval úspěšným debutem, vyšel i další román. Ovšem stejně tak mohl být s odstupem času rád, že Přeběhlíka nepublikoval. To, že je literát sebestředný, ještě neznamená, že si nemůže zároveň uvědomovat, že by řadu věcí vůbec zveřejňovat nemusel. Samozřejmě je ale velký rozdíl, když tyto pochyby připustí sám, než když mu je někdo bez servítků předestře.
Kdyby chtěl Siegfried Lenz Přeběhlíka publikovat později, jistě to mohl udělat, ale už neměl potřebu, což se dá pochopit. Stejně jako se dá dobře pochopit to, že nakladatelství – totéž, které tehdy rukopis prostřednictvím lektora odmítlo – Přeběhlíka v roce 2016 vydalo, obaleného v krustě onoho příběhu o nepublikování a nalezení v autorově pozůstalosti.
V obecné rovině totiž z případu Přeběhlík – v knižním byznysu dnes nijak výjimečném – plyne, že tomu románu, který jste vydali jako mladí, by se automaticky dostalo daleko větší pozornosti, kdyby byl publikován až po vaší smrti – zvlášť pokud mezitím proběhla úspěšná literární kariéra. Je to tedy jako kupříkladu obchod s whisky. Můžete za ni později dostat víc, protože je lepší. A pokud není lepší, aspoň je za ní „příběh“o tom, jak dlouho ležela v sudu, než jste se jí mohli napít.
Čímž se dostáváme k závěru, že literárním dílům často chybí směrem ke čtenářům-spotřebitelům přidaná hodnota v té podobě, aby „za tím byl příběh“. Což je závěr nanejvýš překvapivý – dnes má všechno svůj příběh, ale tam, kde se vypráví nejvíc a kde by měli vyprávět ti nejlepší, příběh chybí. Odpověď zaskočených literátů, že příběh je přece uvnitř, neobstojí. Příběh musí být „za tím“, respektive „kolem toho“. V tomto směru budou muset catcheři knižního byznysu ještě hodně pracovat: předcházet zklamání čtenářů a předčasnému vyčerpání autorů – aby příběh, který je „za tím“, nebyl výrazně lepší než příběh „uvnitř“–, není jen tak.
Německý prozaik Siegfried Lenz nyní upoutal pozornost díky posmrtně vydanému románu Přeběhlík, jenž byl nalezen v jeho pozůstalosti. Po třiceti letech tak znovu vychází dílo tohoto autora v českém překladu a slouží především jako připomínka jeho klíčových, nespravedlivě pozapomenutých románů.
Tápání únavnou válkou
A teď jaký je tedy Přeběhlík bez oné příběhové krusty, sám o sobě. Dobré je si uvědomit, že se jedná o dílo téměř sedmdesát let staré, jež napsal pětadvacetiletý mladík. V tomto směru zasluhuje román velké uznání. Siegfried Lenz se v něm vrací do časů druhé světové války, dokonce do rodného kraje, kde se nadvláda a fronta několikrát přelily.
Samotný text má spád, vynikající je popis přírodních kulis, nicméně příběh je poněkud fragmentární a možná ne vždy zvládnutý a důvěryhodný. Postavy se opakovaně setkávají především proto, že to tak mladý prozaik potřebuje. Až snově zamlžená rovina týkající se ženské postavy, do níž je hlavní hrdina zakoukán, příliš nepřiléhá k syrově realistickému hlavnímu proudu románu. A taky jako by Siegfried Lenz příliš hnal svého příběhového koně do cíle.
V porovnání se zmíněnou Hodinou němčiny a Vlastivědným muzeem tak Přeběhlík rozhodně nemůže uspět. Takže pokud v doslovu čteme větu „Někteří dokonce neváhají označit dílo za vůbec nejlepší Lenzův román“, je zde přání především otcem myšlenky, případně mají dotyční ztrátu paměti, což je mimochodem přesně to, čemu se celým svým dílem pokoušel Siegfried Lenz čelit.
Ostatně bylo to právě nakladatelství Prostor, které před patnácti lety publikovalo český překlad románu Rudolfa Lorenzena (1922–2013) Všechno, jen ne hrdina z roku 1959. Je to výborný román, nepoměrně lepší než Přeběhlík, ale rovněž se po vydání vůbec nic nestalo. Literární úspěch v Česku zkrátka nemluví německy.
Historická zkušenost s Němci z druhé světové války roli nehraje. V tržním prostředí se české překlady německých autorů jen zkrátka nijak závratně neprodávají.