Na hradě spí netopýří barbie
Vědci sčítali netopýří populaci v ČR. Kvůli změně klimatu jsou některé druhy i tam, kde dosud byly vzácné
ZVÍKOV V únorovém větrném počasí vypadá hrad Zvíkov opuštěně. Ale to je mýlka. Královské zdi hostí na padesátku návštěvníků, kteří mají zdejší pobyt především s noclehem. Zvíkov je jedním z mnoha útočišť netopýrů v Česku. V jeho sklepeních pravidelně zimují. A také přijímají návštěvy.
Česká společnost pro ochranu netopýrů sem přijíždí vždy na přelomu února a března. S baterkami a notýskem. Všechny hosty je totiž potřeba náležitě přepočítat. Neděje se tak jen na Zvíkově. Organizace každoročně monitoruje mezi šesti až devíti sty zimovišť – kromě Zvíkova počítá zhruba stovka odborníků netopýry v jeskyních, štolách, dolech i ve vybraných sklepeních. „Chceme vědět, jaké jsou trendy v jejich početnosti, protože jsou ohrožení. Třeba i proto, že mají jen jedno mládě za rok, takže se nedokážou rychle namnožit. V sedmdesátých letech to vypadalo, že některé druhy v Evropě vymřou,“líčí biolog Radek Lučan z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
To se ovšem mění. V posledních letech odborníci „napočítávají“v Česku na padesát tisíc netopýrů patnácti až osmnácti různých druhů. Přitom ještě před dvaceti lety to bylo okolo patnácti tisíc jedinců. Dat už má Česká společnost pro ochranu netopýrů poměrně dost – létající savce z řádu letounů u nás počítá už déle než padesát let.
Letoun ze Středomoří
„Celkově se z více než padesátiletého sledování dá spolehlivě říct, že naprostá většina druhů buď přibývá či má stabilní početnost. Nejvíce přibývajícími druhy jsou ty teplomilné,“říká Lučan. Netopýři tak – podobně jako jiní živočichové – potvrzují fakta předkládaná klimatology. Je tepleji a do českých koutů zavítávají i ty druhy, které by jinak zima odradila, a usazují se na místech, kde byli doposud vzácní. Důkazem může být vrápenec malý. Když ho vědci na Zvíkově zbystří, neodpustí si zvolání: „To snad není možné!“
Vrápenec se do Česka rozšířil ze Středomoří, patrně ve středověku. Je teplomilný. Zatímco tady na Písecku se příliš nevidí, na Moravě je běžným druhem. Poznat jej lze jednoduše – visí ze stropu obalený svými vlastními křídly a připomíná hrušku. Váží zhruba pět gramů, má asi sedm centimetrů a dožívá se přes třicet let. Samice má mládě i jednou za dva roky, ze všech druhů se množí nejpomaleji.
Teplo přilákalo i netopýra velkého, okřídlence původně rovněž ze Středozemí, kde žije v teplých jeskyních. „Spolu s oteplováním jdou jejich počty prudce nahoru,“říká biolog. Vrápenec je dnes nejpočetnějším druhem na českých zimovištích, bývá ho okolo třiceti tisíc jedinců. Netopýr velký ho s deseti tisíci jedinci následuje.
Netopýři jsou i dalším důkazem toho, že intenzivní zemědělství a rozloha českých polí vyhání z krajiny nejrůznější druhy zvířat. K zajícům, skřivanům nebo koroptvím patří i netopýr dlouhouchý. Nesvědčí mu současný způsob hospodaření v otevřené zemědělské krajině a také ztráta úkrytů v tradičních hospodářských budovách. Netopýr dlouhouchý je tak jediným druhem, který u nás dlouhodobě ubývá.
Počítání netopýrů vypadá na první pohled jednoduše. Prostě posvítíte baterkou do škvír. Zaměřit malého savce, který má pět až osm centimetrů, a vůbec postřehnout ho ve skulině, je však práce pro zkušené oko. Kdo ho nemá, pravděpodobně by shledal, že na Zvíkově netopýři vyhynuli. Většinou je v jedné škvíře víc zvířat, která se tulí k sobě, což však zaměření netopýra ještě ztěžuje. U jiných je to o poznání snazší, protože visí volně v prostoru. Takových je ale na Zvíkově jen pár.
„Dřív netopýry z děr vytahovali, kroužkovali je a zkoumali všemi možnými způsoby. Nic se o nich nevědělo. Od roku 1969 se počítají jen vizuálně, biologové se je naučili poznávat, takže je při sčítání nemusejí rušit. Data tak mají spolehlivost, protože kdybychom všechny netopýry vzbudili a vytáhli, za rok už na stejném místě zimovat nebudou. Nejsou hloupí,“vysvětluje Lučan.
Česko má přitom v počítání okřídlených savců nejdelší časovou řadu na světě. Nejdéle sčítanými lokalitami jsou Český kras, lomy Velká a Malá Amerika nebo Koněpruské jeskyně na Berounsku. Právě ve středočeských Amerikách se netopýři počítají o poznání snáz. Ze stropu jich podle Lučana visí stovky.
Speciální způsob života
Na největších zimovištích je netopýrů klidně i několik tisíc. Ve velkých počtech se vyskytují třeba v Jeseníkách, Malé Morávce i ve zmíněném Českém krasu. Odborníků, kteří tady sčítají, musí být aspoň deset, i tak je to práce od rána do večera. Obrovské zimoviště je ukryto i pod Slapskou přehradou. Když se stavěla, musela se voda odpustit ven, vznikly proto štoly. Každý rok je tady mezi čtyřmi až pěti tisíci netopýry. Dostat se k nim dá jedině na lodi. Po stovkách zimují zvířata v Pošumaví nebo v Krušných horách.
„Hele! Tady je barbie,“zvolá někdo ve sklepení na Zvíkově. Kdo by očima hledal dlouhovlasou blonďatou panenku nebo něco, co se jí podobá, nenašel by. Barbie je přezdívka pro netopýra černého. Jeho vědecký název zní Barbastella barbastellus. Ano, zní to jako panenka – ta pravá od Mattela. Kvůli svému splácnutému čumáčku vypadá spíš jako vzdálený příbuzný mopse, malého psa.
Netopýři nejsou na královském hradě na jihu Čech pouze v zimě. Objevují se tady i v létě. „Mají speciální způsob života. Od května do července jsou samice v mateřských koloniích i s mláďaty. Od konce července v masách nalétávají na místa, kde pak část z nich zůstane na zimu. Vědí, že se tam navzájem potkají, přilétají z obrovské oblasti a páří se. Je to jako s hospodou; člověk ví, že když přijde, vždycky někoho potká,“popisuje Lučan.
Součástí tradičního prohlídkového okruhu však netopýři nejsou. Po Zvíkově průvodce nechodí. Ale dozvědí se o nich třeba děti ze školky z vedlejší vesnice či účastníci školních výletů z Písku, které doprovází po hradě místní zaměstnanci.
Netopýří spánek se už pomalu blíží ke konci. Během něj letouni dokážou přizpůsobit tělesnou teplotu té ve svém okolí, srdce má dva tepy za minutu a tím šetří energii. Brzy však už Zvíkov opustí.