Poručíme sněhu, dešti
Zima nám moc přirozeného sněhu nedala. A protože ve světě je tomu podobně, zjišťují výzkumníci, jak by šlo sněžení cíleně vyvolat. A to pomocí klasického postupu, při němž se do mraků rozprašují kousky jodidu stříbrného (či jiné látky), sráží se na nich pára a vytvářejí ledové krystalky – zárodky sněhových vloček nebo dešťových kapek – a ty vzápětí spadnou na zem.
Minulý týden se poznatky rozrostly o studii z amerického periodika Proceedings of the National Academy of Sciences. Připravila ji Katja Friedrichová z Coloradské univerzity v Boulderu s kolegy z dalších institucí. I oni rozprašovali z letadla do mraků jodid stříbrný, a to nad Skalnatými horami. Zkoušeli různé manévry letadla, využívali snímky z meteorologických i z mobilních radarů.
Výsledek? Potvrdili, že se sněžení vyvolat dá, ale jeho intenzitu nedokázali předvídat. „Zaměřit“akci tak, aby sníh dopadl tam, kde ho lyžaři potřebují, se nedařilo. Možná později, výzkumy pokračují.
Pokusy poručit sněhu a dešti začaly ve čtyřicátých letech minulého století. Tehdy v laboratořích americké společnosti General Electric pracovali Irving Langmuir (nositel Nobelovy ceny za chemii) a Vincent Schaefer. Vyšli z poznatku, že déšť vzniká díky kondenzačním jádrům, což jsou obvykle prachové částice v ovzduší, na nichž vodní pára kondenzuje. Prokázali, že přirozená kondenzační jádra se dají uměle nahradit kousíčky suchého ledu (pevného oxidu uhličitého o teplotě minus 80 stupňů Celsia). V listopadu 1946 nad státem New York rozptýlili do oblaku tři kilogramy kousků suchého ledu. Z mraku se během pár minut začal sypat sníh. Pokusy vyvolaly nejsilnější sněžení té zimy. Pak je zastavili právníci General Electric, protože se báli žalob.
V šedesátých a sedmdesátých letech americké letectvo s úspěchem uměle vyvolávalo déšť nad Vietnamem, aby se severovietnamská armáda nemohla přesunovat po blátivých stezkách. Také v tehdejším Sovětském svazu se takto „rozpouštěly“mraky, které hrozily, že pokazí plánované manifestace. Stále však platilo a platí, že umělé částice musí do mraku dopravit letadla či rakety ve chvíli, kterou je obtížné odhadnout.
V posledních letech se výzkumy zase oživily. Některé financují vysušené Spojené arabské emiráty. Ve velkém se do pokusů pustila Čína, která chce zvýšit množství sněhových srážek v oblasti třikrát větší než Španělsko. Na hřebenech Tibetské náhorní plošiny se pokusně umisťují hořáky, které vytvářejí sloupce horkého vzduchu, jež vynesou částečky jodidu stříbrného k letícím mrakům. Podle hongkongského listu South China Morning Post je konečným cílem vyvolávat sněžení, z něhož pak řeky získají vodu navíc.
V úvodu citovaný americký výzkum je v tomto srovnání jen drobečkem, jeho význam spočívá ve snaze odhalit přesné zákonitosti vzniku srážek, které by pak šlo používat cíleně.
Má to ovšem nevýhodu. Pokud si sníh „odchytí“konkrétní horské středisko, nebo dokonce jedna velká oblast, bude tato voda chybět jinde a může to zadělat na ekologické i právní problémy. Právníci General Electric věděli, proč tehdy pokusy zarazili.
V listopadu 1946 nad státem New York rozptýlili do oblaku kousky suchého ledu. Z mraku se začal sypat sníh. Pokusy vyvolaly nejsilnější sněžení té zimy. Pak je zastavili právníci General Electric, protože se báli žalob.