Byl to diktátor, ale náš
Zesnulý egyptský prezident Husní Mubárak věděl, co chce Západ slyšet a co rád přehlédne
Minulé úterý zemřel ve věku 91 let bývalý egyptský prezident Husní Mubárak. Ačkoli mu po jeho svržení arabským jarem hrozil vysoký trest za rozmanité zločiny z éry jeho vlády, současný režim ho de facto očistil a nemocnému starci umožnil dožít v podmínkách, jaké by mu mohl závidět nejeden penzionovaný demokratický a po všech stránkách čistý politik.
Zesnulý exprezident nebude asi nikdy hodnocen jednomyslně – vzešel z bipolárního světa studené války a svým způsobem byl mužem, který Blízký východ stabilizoval. Kritici ale budou asi vždy připomínat, že tato stabilizace měla i velmi temné stránky. Vždyť už za Mubárakovy éry obyvatelé regionu karatelům ze Západu říkali: pokud chcete našemu koutu světa skutečně pomoci, musíte nejprve přestat podporovat zdejší zkorumpované režimy. A Mubárak jeden z nich vedl téměř třicet let.
Vzešel ze studené války
V čele Egypta stanul na podzim 1981, když radikální islamisté zavraždili dosavadního prezidenta Anvara Sádáta – ten se „provinil zradou“, když uzavřel coby první arabský vůdce mír s Izraelem. K éře studené války patřilo, že jelikož sponzorem a architektem izraelsko-egyptského urovnání byly USA, odsuzoval mírovou smlouvu sovětský blok a například Rudé právo ji tehdy vykreslovalo jako další z imperialistických úskoků sloužících k definitivnímu porobení Blízkého východu.
Sádátova desetiletá prezidentská éra přinesla v 70. letech přechod Egypta od prosovětské orientace za éry charismatického (pan)arabského nacionalisty Abdala Gamála Násira na dráhu proamerického satelitu. Mubárak v tomto trendu na Sádáta dovedně navázal. V neklidném regionu se naučil lavírovat, pokračoval v pragmatické spolupráci s USA i Izraelem, zároveň se ale prezentoval jako neochvějný zastánce palestinských zájmů. Právě za Mubáraka tak získal Egypt pozici státu, který dokázal v zákulisí zprostředkovat uklidnění, kdykoli horké hlavy v Gaze, Tel Avivu, Rámaláhu nebo Jeruzalémě vyprovokovaly nové kolo krvavého násilí.
Tato orientace zajistila Mubárakovi silnou imunitu před kritikou za represe, jež uplatňoval doma vůči svým odpůrcům, a za rozsáhlé vysávání veřejných peněz, které jeho rodinu učinilo jedním z nejbohatších klanů v zemi. Historie i současnost ukazují, že mnoho jiných blízkovýchodních vládců či kolektivních režimů je na tapetě i za menší prohřešky, pokud se jim včas nepodařilo zařadit se mezi tzv. umírněné země. Ty mají společné hlavně to, že
Za Mubáraka získal Egypt pozici státu, který dokázal v zákulisí zprostředkovat uklidnění, kdykoli horké hlavy v Gaze, Tel Avivu, Rámalláhu nebo Jeruzalémě vyprovokovaly nové kolo krvavého násilí