Koronavirus v umění: rána, či požehnání

Po roce 1989 jsme se seznámili s mnoha novými divadelními formami: multižánrové produkce, site-specific, fyzické divadlo, imerzivní divadlo a tak dále a tak podobně. Teď se možná už blíží chvíle, kdy dojde na divadlo bez diváka, což sice občas některé scény provozují, ale nikoliv záměrně. Může-li být šampionát biatlonu bez diváků (a co takhle jej rovnou uspořádat i bez sportovců?), tak proč si nehrát divadlo jen tak pro sebe, jistě to přinese novou energii a emoce. A bez diváků nechť jsou všechna březnová udělování cen od Českých lvů až po Ceny divadelní kritiky. Zvlášť u blížících se Lvů je to akutní. Jestli se tam vzájemně nakazí jen oceňovaní umělci, tak by rozkvétající český film mohl utrpět nečekané rány, kdoví, třeba prodělání onemocnění snižuje tvůrčí potenci, a to by tedy byl malér.

Není vyloučeno, že koronavirus přinese oživení i v dramatické tvorbě, absurdní drama o tom, kterak ministr vnitra Jan Hamáček chtěl vyhlásit nouzový stav, jelikož se v českých krajích vynacházeli tři pacienti s koronavirem projevujícím se rýmičkou, by mohlo také uspět, taková s prominutím předposranost se jistě ocení, obavy o zdraví lidu je třeba dobře prodat. Škoda, že politiky netrápí třeba nesrovnatelně víc lidí HIV pozitivních, což je taková záležitost, o které se příliš nepíše, jelikož panuje ničím neodůvodněný názor, že jsme si s tím již poradili.

Proč se tak divíme, že lidé vykupují potraviny, vrhli se na roušky a teď prý je zvýšený zájem o plynové masky; jeden by nevěřil, že ještě zúročí hodiny branné výchovy, kdy jsme si opakovaně nasazovali masky a ty pak vytírali klůckem namočeným v dezinfekci, která byla na katedře. Důsledek každodenní mediální masáže, přehánění a hysterie pochopitelně nese své plody. Objímat a líbat na ulici italské, korejské či čínské (Íranci chudáci nikam moc nejezdí) turisty a říkat jim, že se ničeho nebojíme a máme je rádi, asi není ten pravý přístup, ale možná by stačilo zachovat si zdravý rozum.