Divadla budou nadále řídit úředníci
Dozvěděl jsem se, že ministr kultury PhDr. Lubomír Zaorálek rozhodnutím ze dne 6. února jmenoval novou garanční radu Národního divadla a její činnost definoval podrobným zadáním. Garanční rada se podle mých informací sešla 20. února k první schůzi. Ze souvislosti vyplývá, že tím skončilo mé sedmileté členství v tomto poradním orgánu. Pokládám to za přirozené. Ministr má právo jmenovat jeho členy podle svého uvážení, jejich dosavadní počet rozšířit a generálnímu řediteli Národního divadla neumožnit dva členy navrhovat. Ministrovým právem je i namísto někdejší platformy pro spolupráci založit jiný poradní orgán. To také učinil. Bez ohledu na uvedené změny bych ve svých třiaosmdesáti považoval členství v něm za ztělesněnou nesoudnost.
Poradní orgán poprvé ustavila ministryně kultury Mgr. Alena Hanáková. Kritizovali ji a zesměšňovali za její ministerské výkony, ale podle mne jí náleží zásluha hodná připomenutí: poté, co sama nečekaně, neodůvodněně a neobhajitelně odvolala ředitele naší první scény PhDr. Ondřeje Černého a jmenovala na jeho místo svého ekonomického náměstka Sankota, vyvodila z narůstající krize poznání, že ministerstvo kultury nedokáže přímo řídit kulturní instituci prvořadého významu a že je nezbytné vztah mezi Národním divadlem a zřizovatelem změnit. Stejnou zkušenost jsem udělal jako ministr kultury v letech 1990–92. Ustavenou poradní skupinu pověřila výběrem nového ředitele ND, písemnou analýzou situace divadla a návrhem jejího řešení. Ze skupiny posléze vyčlenila pětičlennou garanční radu, která měla pomáhat komunikaci mezi uměleckým ústavem a úřadem a podílet se na ředitelově plánu, jejž ministryně schválila a doporučila. Režim příspěvkové organizace měl být nahrazen pružnějším systémem, jaký se osvědčil ve většině evropských a světových divadel. Dočasnou a nouzovou garanční radu by v dohledné době vystřídala správní rada složená z odborníků. Ta by již ze zákona odpovídala za plnění programu, byla by pravidelně zčásti obměňována a volila ředitele. Hospodaření by hlídala dozorčí rada. Cestu k takovému řešení měla otevřít nová zákonná norma, kterou mělo v souladu se seznamem vládních úkolů předložit ministerstvo.
Garanční radu posléze doplnil o zahraniční kontext Nicholas Payne, zkušený a vynikající manažer, ředitel Opera Europa, do níž získal na dvě stě operních souborů z šestatřiceti zemí a vytvořil z ní hlavní profesionální operní sdružení v Evropě, emeritní ředitel Královské opery v Covent Garden
a Anglické národní opery v londýnském divadle Coliseum. Balet pak reprezentoval Ivan Liška, dlouholetý šéf z Mnichova.
Představa o reformě se v průběhu let tříbila a vyjasnilo se, že odpovídá uměleckým organizacím, jejichž smyslem je tvůrčí práce a tvorba nových hodnot. Prosazování této představy provázely nejrůznější peripetie, námitky odborů a ministerstva financí, ale vládním úkolem přestala být, pokud je mi známo, teprve nedávno. Pro zmínku o reformě nezbylo nyní ani místo mezi úkoly, o něž se má rada starat. Výmluvné je, že mezi jejími členy chybí například Nicholas Payne. Ostatně na prvním a zároveň posledním setkání bývalé garanční rady s ministrem odpověděl PhDr. Zaorálek na můj dotaz otevřeně, že s reformou v rámci svého volebního období nepočítá.
Potřeba reformy však přesahuje ministrovo hledisko. Tvůrčí kulturní instituce nemohou řídit úředníci, ani sebekvalifikovanější. Neznám sice do detailu složení nové garanční rady, ale předpokládám, že se mezi jejími členy vyskytují divadelníci a lidé kultury, kteří reformní myšlenku sdíleli a neopustí. Zkušenost mi říká, že je nutné usilovat i o cíle, které se jeví jako nedosažitelné. Byl jsem jednou dokonce svědkem a účastníkem jejich uskutečnění.
Zkušenost mi říká, že je nutné usilovat i o cíle, které se jeví jako nedosažitelné.
Autor je spisovatel a dramatik. Působil v řadě politických funkcí, mj. byl v letech 1990–92 ministrem kultury ČR. V posledních sedmi letech byl členem garanční rady ND