Ekonomická nákaza
Kvůli epidemii koronaviru ekonomika zpomalí, pomůže centrální banka, nebo vláda?
Epidemie koronaviru má a bude mít silné ekonomické dopady. Některým zemím virus způsobí recesi, v jiných výrazně zpomalí ekonomický růst. Jasný je i dopad na odvětví jako turistika, hotelové služby a letecká přeprava. Otázkou však je, jaká má být rozumná odpověď centrálních bank a vlád.
I monetární injekce může pomoct Začněme u centrálních bank. Ta nejvlivnější – Americké centrální banka (Fed) – už snížila úrokovou sazbu a ohlásila, že bude i dále aktivně bránit negativnímu vlivu paniky. Další důležité centrální banky světa se už buď přidaly, nebo signalizovaly, že se přidají brzy.
Ovšem k tomu, co mohou nyní banky dělat, panuje mezi ekonomy skepse. Důvodů je několik. Centrální banky nemají jak pomoci továrnám, kterým koronavirus přeťal zásobovací řetězec. Stejně tak nepřesvědčí vyplašené turisty, aby nerušili zájezdy a lety, ani nemají vliv na globální firmy, které zakážou zaměstnancům cestovat. A co má guvernér banky společného s tím, že se ruší či omezují velké akce od biatlonových závodů v Česku po velké cyklistické závody v Itálii – což má dopad na stovky firem, příjmy a zaměstnanost?
Jiným důvodem jejich omezeného vlivu je fakt, že tyto instituce v poslední době ztrácejí možnost ovládat byznysový cyklus. Americký Fed nějaký malý prostor pro další snižování úroků má, ale Evropská centrální banka i japonská Bank of Japan už de facto žádný nemají, budou muset s úroky dál do minusu. To je také podstatné. V souvislosti s nedávnými kroky švédské centrální banky se před vypuknutím epidemie koronaviru psalo o tom, že dlouhá – pro leckoho podivná, nepřirozená a nepochopitelná – doba negativních úroků přece jen končí. Všechny centrální banky světa doufaly, že inflace se jednou vrátí a pevnější ekonomický růst posune úroky do normálu. Kvůli řádění koronaviru ale negativní úroky v mnoha západních zemích ještě nějakou dobu zůstanou.
Podle deníku The Wall Street Journal by se efekt koronaviru mohl podobat nabídkovým šokům, které rozhoupaly americkou ekonomiku v minulosti. Bylo to třeba velké zemětřesení v japonském Kóbe v roce 1995, nebo teroristické útoky z 11. září 2001. Efekty podobných věcí bývají pouze dočasné: poruchy na straně nabídky, výpadky v obchodu a cestování. Dopad epidemií na ekonomiku také nebývá moc velký. I španělská chřipka, která v letech 1918–1920 zabila 50 až 100 milionů lidí, snížila americké HDP pouze o 0,5 procentního bodu.
Jenže tentokrát může být leccos jinak. Máme tu internet, sociální sítě a instantní globální sdílení emocí, informací i dezinformací. Výpadky na straně nabídky střídají poptávkové efekty: karantény, nařízení zaměstnavatelů... Behaviorální efekty budou ve finále zodpovědné za většinu ekonomických dopadů epidemie. Ekonomiky dnes sestávají také z ježdění veřejnou dopravou, ze zábavy, chození do restaurace, do baru či hospody či do kostela. To všechno se omezí. Pokud máte strach, mírné snížení úroků vás neuklidní.
Na druhou stranu se nemá cenu tvářit tak, že centrální banky nemohou pomoci. Je tu zásadní psychologický faktor. Monetární injekce jsou přece také injekce – injekce sebevědomí, důvěry a optimismu. Má jít i o jakési „we shall overcome“svého druhu.
Ohledně toho, co mohou nyní centrální banky dělat, panuje mezi ekonomy skepse. V boji s koronavirem má pomáhat především fiskální politika.
V hlavní roli fiskální politika
V boji s koronavirem ale má pomáhat především fiskální politika. Důvodem jsou právě současné negativní úroky a skutečnost, že si vlády mohou půjčovat zdarma, nebo že dokonce dostanou za půjčku zaplaceno.
A právě vládní půjčky jsou nyní ještě výhodnější proto, že peníze prchají z akcií do státních dluhopisů. Palebná síla fiskální politiky může být obrovská. Americký kongres nyní připravuje pro boj s virem osm miliard dolarů, ale půjde to jistě raketově nahoru. Po 11. září to bylo 65 miliard dolarů, po hurikánu Katrina v roce 2005 dokonce 100 miliard dolarů. Fiskální pomoc může chirurgicky mířit tam, kde je potřeba: dotace postiženým firmám a regionům, daňové úlevy pro oblasti v karanténě nebo finanční injekce pro zdravotnictví.
Jenže v tom Evropa opět zaostává. Státy jsou svázány přísnými maastrichtskými kriterii a třeba Itálie, která by to nejvíce potřebovala, má zadlužení už nyní 138 procent HDP. Prudérní Německo zatím vyčlenilo pro boj s koronavirem 0,008 procenta HDP. V České republice ale zadluženost vůči HDP už spoustu let klesá a s finančními injekcemi proti ekonomickým dopadům koronaviru by se nemělo váhat.
Určitou výhodou Evropy oproti USA jsou tzv. automatické stabilizátory. Robustní sociální státy EU v okamžiku výpadku a náhlých šoků vyplácejí sociální výdaje a dávky v nezaměstnanosti a snižují inkaso daní a pojistného. To se děje automaticky, bez politických dramat, změn zákona a bez potřeby schvalovat masivní balíčky jako v Americe.