Než se svět vrátí k normálu J
Ekonomické dopady pandemie nelze předvídat. Vlády nesmí váhat s pomocí ekonomikám
aké budou ekonomické dopady pandemie? Věci se rozeběhly tak, že jedinou jistotou dnes je to, že nikdo nic neví. Tzv. expert či prognostik, který řekne, že něco ví, je lhář a fantasta.
Svět vstoupil na zcela neprobádané teritorium. Když vypukla globální finanční krize v roce 2008, bylo možné se poučit z toho, co se stalo v (a po) roce 1929. Bylo možné využít konsenzu ve smyslu toho, že akademická obec tuší, co ve 30. letech dělaly vlády a centrální banky špatně. Americká centrální banka (Fed) tehdy například utáhla šrouby právě ve chvíli, kdy je měla povolit. Šéf Fedu Ben Bernanke se z toho dokázal před dvanácti lety poučit. Máme již zkrátka znalosti o krizích, které se rodí ve finančním a bankovním systému.
V případě krize eurozóny z roku 2009–2011 bylo zase možné využít zkušeností z toho, jak fungují jiné měnové unie než mladá a nezkušená eurozóna, a pochopit, že centrální banka musí přesvědčivě fungovat jako věřitel poslední instance, který vždy zabrání rozpadu měnové zóny doslova za každou cenu. Bývalý předseda ECB Mario Draghi tento názor nakonec prosadil, artikuloval a získal zpět důvěru trhů. Eurozóna také pochopila, že je třeba budovat alespoň základy dalších potřebných pilířů měnové unie: záchranné valy, bankovní unie apod.
Dobré a špatné zprávy
Situace s pandemií je nevyzkoušená, zdroje poučení neexistují. Nevíme ještě, jak dlouho to bude trvat a kam se to rozeběhne. Svět neznal situace, kdy se infekce mohly šířit po celém světě letadly v řádu hodin. Taková míra globalizace, jakou máme nyní, taková propojenost výrobců, zákazníků, obchodníků a finančních trhů na celém světě nikdy neprošla testem zavírání hranic, karantén, nechození do práce apod. To, co platí pro celý svět, platí pro EU mnohonásobně. Propojenost ekonomik napříč Evropou je obrovská. Není vyzkoušeno, co nám provedou distorze jednotného trhu, náhlé výpadky nabídky a poptávky apod.
Dobrá zpráva je právě to, že nastávající krize se nezrodila ve finančním srdci ekonomik, protože taková krize je vždy ta nejhorší. Na druhou stranu i banky budou časem zasaženy s tím, jak se zhorší schopnost dlužníků splácet. Dobrá zpráva též je, že v Číně už začíná epidemie opadávat a země snad začíná dohánět výpadky ve výrobě, na které je závislá celá řada obrovských firem všude na světě.
Špatná zpráva je, že propad akciových trhů je tentokrát opravdu veliký a zatím nebere konce. Pokud se trhy na pár dní vzpamatují, nemusí to navíc znamenat návrat k normálu, pád může začít znova. V roce 1929 i 2008 to bylo podobné. Hledání nové rovnováhy může trvat. Postihne to i penzijní fondy a pocit bohatství, který lidé mají s logickým a přímým dopadem na poptávku.
Další špatná zpráva je, že ruku v ruce s pandemií probíhá cenová válka o ropu. Americký prezident Trump bez varování uzavřel cestování z Evropy, když ale kancléřka Merkelová den předtím z nepochopitelných důvodů prohlásila, že se mohou infikovat dvě třetiny Němců, nelze se možná postupu americké administrativy divit. Není divu, že trhy reagují velice negativně. Trump i Merkelová mohou soutěžit o metál v ukvapenosti a nepřesvědčivosti svých vyjádření. Trump prohlásil koronavirus za „zahraniční“vir, což je sice nesmyslné, xenofobní a hloupé, když ale pravil, že EU situaci podcenila, má v zásadě pravdu. Jeho administrativa sice situaci taky nezvládla (nedostatek testů a zdravotního vybavení), ale na tom si nic nevezmeme.
Maastrichtská kritéria musí nyní letět na chvíli do koše a centrální banky nesmí vůbec váhat s monetizací státního dluhu
Dočasná opatření
Pokud by byla jen odložena spotřeba, časem se zase nastartuje, tedy až se akutní fáze přežene. Jenže úzká hrdla a překážky se mohou křížit a násobit: výpadky výroby, chybějící lidé v práci, skutečnost, že samoživitelky a samoživitelé nepřijdou do práce, rodinné krize i rodinné zdravotní krize, panika, nedůvěra, ztráta důvěry investorů a spotřebitelů, a k tomu třeba možnost, že Asie neobnoví propady výroby. A navrch třeba zmateční politici a konspirace a emoce šířící se po sítích. To všechno dohromady tvoří toxické hnojivo rozlité po poli neoraném.
Podstatné je, aby vlády daly trhům jasně najevo, že nebudou váhat pomáhat ekonomikám jak cílenou pomocí firmám a podnikatelům (dotace, daňové prázdniny), tak plošně. Maastrichtská kritéria musí nyní letět na chvíli do koše a centrální banky nesmí vůbec váhat s monetizací státního dluhu. Centrální banky musí pracovat v jednom týmu s vládami, kooperace musí být úzká. Ohlášená opatření britské vlády a centrální banky jsou hodná okamžitého následování. Nyní není doba na žádné diskuse o schodcích či inflaci. Jde o to, aby se nezhroutil ekonomický model a aby se co nejdříve navrátil růst. A kdyby náhodou přišla inflace, je to něco, co umíme krotit a mnohokrát jsme si to už vyzkoušeli.
Jistě by také pomohlo, kdyby politici a důležité vlády světa jasně zdůraznili, že zavírání hranic je jen dočasné a že se věci i mezinárodní dělba práce vrátí tam, kde byly před pandemií, hned jak to bude jen trochu možné.