Moci si p nemusí bý

Umělecký šéf Městských divadel pražs v Národním divadle, diktátu nad kulturn a o omylu, že kultura nezlevní buřty. A tak

oznámí, kdy je pauza. A tam pořád nic. Tak jsem mlčel, aby neměli pocit, že to šidím nebo něco takového. A po sedmi hodinách už jsem nemohl, a tak jsme se přece jenom zeptal: „Vy tady neděláte pauzy nebo co?“A oni řekli: „Jasně, že děláme, ale my jsme tě nechtěli rušit.“Prostě pozice režiséra je tam neotřesitelná, co řekne, o tom se nediskutuje, a když něco neřekne, jako že třeba má být pauza, tak všichni padají na hubu, ale jedou dál.

LN Abychom uzavřeli vaši misi v Národním. Tohle divadlo režiséry a šéfy dost drtí, někteří umírají na infarkty, někteří se i vraždí. Co vám dalo a co vzalo?

Dalo mi vysoký krevní tlak, což je choroba, která se nijak neprojevuje,v zásadě ji necítíte, ale je nepříjemná. A pochází také ze stresu a vyčerpání. Ovšem dalo mi i skvělá setkání. Měl jsem štěstí, že jsem tam zažil ještě Radovana Lukavského a jiné osobnosti. Třeba jsem vyjednával jsem s Otomarem Krejčou, po kterém jsem chtěl, aby se vrátil. Uvažovali jsme o druhém díle Fausta, ale on by to dělal, jen kdyby to Karel Kraus přeložil, jenže na to by se muselo třeba i dva roky počkat, bylo to složité. Nakonec jsme se domluvili, že by dělal Hamleta, ovšem k tomu už nedošlo. Podstatné je, že jsem se s ním scházel. Radovan Lukavský mi zase vyprávěl, jak si ho Pleskot předvolal, když Karel Höger odmítl hrát Hamleta, a jak mu tu roli předal. To jsou peripetie, které člověk zná z dějin divadla a literatury. Něco z toho můžete v Národním zažít.

LN Po příchodu do Městských divadel pražských jste začali opatrně obměňovat soubor. Pár lidí jste si přivedl, ale razantní rekonstrukci jste zřejmě zavrhl. Proč?