Na koncil za zpěvu chorálů

Příchod husitské delegace do Basileje vyvolal senzaci: To jsou ti, před nimiž se třese půlka Evropy!

Vpolovině listopadu 1431 byla Praha na nohou. Užasle, bez dechu a posléze s nadšením naslouchali lidé, shromáždění v Týnském chrámu, Janu Rokycanovi, který z kazatelny parafrázoval obsah listu kardinála Giuliana Cesariniho, prezidenta basilejského koncilu. Písemnost, datovaná 15. října, vzletnými slovy oznamovala, že koncil vyšel vstříc českým žádostem a poskytne husitské delegaci veřejné slyšení o programu čtyř artikulů pražských. To, co ještě v srpnu vypadalo jako nemožné, se nyní stávalo skutkem. Zpráva se rychle šířila a vzbuzovala naději, že konec vyčerpávajících válek je už na dohled. Ale cesta k vysněnému míru byla ještě daleká.

Obě strany se na souboj argumentů pečlivě připravily. Na husitské straně hájil každý pražský artikul jiný řečník. Při výběru vhodných osob se přihlíželo nejen k schopnostem a akademickým gradům (dva mistři a dva bakaláři, až na jedinou výjimku Husovi a Jakoubkovi žáci), ale i k rovnoměrnému zastoupení husitských svazů. Proti nim stáli čtyři vynikající odborníci, pyšnící se doktoráty teologie a církevního práva, zatímco husité nikoho takového mezi sebou neměli. Ani nemohli, protože právnická, teologická a také lékařská fakulta zanikly v Praze už před revolucí. Přesto husitští experti svedli se svými protějšky naprosto vyrovnaný zápas.

Přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou, tedy laický kalich, udatně hájil Jan Rokycana. Na titul mistra svobodných umění čekal deset let, protože pražská univerzita obnovila, vzdor suspendaci kostnickým koncilem i papežem, pedagogickou činnost až roku 1430. Proti němu stál bystrý Ivan (Jan) Stojković, který rezolutně zpochybnil kritérium přijaté v Chebu. Bible sama nemůže být normou církve, neboť závazná hodnota Písma závisí na úmyslu a výkladu, jaký mu obecná církev dává. Příčiny rozdílných postojů husitů a koncilu nemohl nikdo postihnout lépe. Článek o trestání smrtelných hříchů bránil senior táborské církve Mikuláš z Pelhřimova, který auditorium překvapil kritikou trestu smrti, založenou na autoritě Nového zákona. Zákaz světského panování církve zdůvodňoval mistr Petr Payne, anglický vzdělanec, jenž v Praze nalezl útočiště v předvečer revoluce. Jeden z mála úsměvných momentů vnesl do nekonečné diskuse Oldřich ze Znojma v rozpravě o svobodě kázání božího slova. Na námitku oponenta, že kdyby císař Konstantin Veliký přistihl kněze při souloži, zakryl by ho z úcty k duchovnímu úřadu svým pláštěm, lapidárně pronesl, že v Čechách by lidé takovému hříšníkovi usekli pohlavní úd.

Po třech měsících polemik a replik bylo zřejmé, že k žádné dohodě v Basileji nedojde. Přitom ji obě strany (i král Zikmund Lucemburský) naléhavě potřebovaly. Padlo tudíž rozhodnutí pokračovat v jednání, tentokrát v Praze. Když 14. dubna 1433 opouštěli husitští vyslanci Basilej, prožívali deziluzi. Pochopili, že západokřesťanská Evropa program čtyř artikulů nikdy nepřijme a že budou mít hodně práce, aby si jeho platnost vynutili aspoň pro všechny obyvatele Čech a Moravy.

Husitský zpěv

Cestou na koncil i cestou z Basileje husitská delegace zpívala. Zpěv k husitství patřil, rozumí se zpěv duchovní, vzdávající poctu k Bohu a utvrzující křesťany v pravdách božího zákona. I když husité nevylučovali zpěv latinský, dávali přednost zpěvu v češtině, aby se text mohli naučit a zároveň mu porozumět opravdu všichni. Pouze takový zpěv mohl vytvářet a upevňovat pouta kolektivní sounáležitosti i plnit výchovnou funkci.

Zároveň to bylo v souladu s programovým počeštěním bohoslužby. Husité ovšem zpívali i mimo kostely, nejčastěji při procesích, v časech mobilizace proti nepříteli (slavná píseň Povstaň, povstaň, veliké město pražské vznikla v době zápasu proti první kruciátě), před bojem (chorál Ktož jsú boží bojovníci) či při návratu z vojenských tažení.

Jedinečnou sbírku 64 husitských písní obsahuje Jistebnický kancionál, teprve nyní zpřístupňovaný tiskem. Možná to leckoho překvapí, ale husité zpívali i Svatováclavský chorál. Světské, tj. pijácké, milostné a lascivní písně husitští kněží zavrhovali, ale v tomto směru byla revoluce na životní realitu krátká.

Husité a Bible

Důraz na Bibli jako text zprostředkovávající autentické znění božího zákona byl pro husity příznačný. Stejně tak usilovali, aby se s božím slovem seznámili všichni věřící, byť přinejmenším devět desetin z nich bylo negramotných. Proto byl tolik důležitý překlad Písma svatého do českého jazyka. Zásadní krok učinil již v době vlády Karla IV. tým učenců, který do češtiny přeložil kompletní znění Bible. V husitském reformním prostředí pak vznikly další tři redakce českého překladu. Husité a jejich předchůdci ovšem nepřekládali Písmo z hebrejštiny, aramejštiny a řečtiny, nýbrž z latiny.