Nesemkneme se

V EU se rýsuje příkop přísné vs. ležérní státy

Heslo „semkneme se“zaznívalo v Evropě tak často, hlavně po útocích teroristů, až se z něj stalo prázdné klišé. Teď nezaznívá i proto, že v pandemii by působilo směšně. Vždyť heslem je „sociální odstup“. Ale nadchází doba, kdy se možná bude na soudržnost EU – i za cenu jejích neoblíbených stránek typu příkaznictví či kvót – nostalgicky vzpomínat.

Evropa – nejen EU, ale i třeba Švýcarsko – se teď rozvolňuje i po jiných liniích, než jaké tvořily státy bohatší a chudší, západní či východní (postkomunistické). Za pandemie posilují národní egoismy (například při kupování a dopravě roušek z Číny) a rýsuje se rozdělení na státy, řekněme, přísnější a ležérnější. Přitom nezáleží až tak na stupni postižení nákazou. K přísným patří hodně postižená Itálie či Francie i méně postižené Rakousko a málo postižený postkomunistický východ. K ležérnějším (nespěchaly s uzávěrou hranic a nevyhlašují celostátní karantény či zákazy vycházení) Německo či Británie. Jejich strategii lze popsat jako kontrolovaný postup nákazy s cílem, aby většina populace získala imunitu, a dokládají ji čísla: Německo je čtvrté na světovém žebříčku nakažených (včera 19 711), ale nízko v počtu zemřelých (59).

Jenže soužití těch strategií začíná skřípat, jak píše pařížská zpravodajka listu Die Welt: „V Paříži se ptají, proč německá vláda nevyhlásí zákaz vycházení.“Jim to přece prezident nařídil. Jak blízké jsou si Německo a Francie, jde-li o existenční hrozbu? Co zbývá z lásky k Itálii, musí-li tam roušky dopravit Čína? To nejsou řečnické otázky. Zkusme si představit, že nákaza plně zasáhne země Visegrádu. Zůstaly by tak semknuté, jak na to jejich lídři přísahají?