Sázka na lidský faktor viru vyšla
Při epidemiích je rychlost reakce na prvním místě. V této disciplíně podle autora článku zatím neprohráváme, byť první kolo boje koronavirus vyhrál.
Budete-li čekat, až si budete jisti, nemůžete vyhrát. To jsou slova skotského experta na epidemii horečky ebola, se kterou se musel vypořádat při své spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Zazněla v televizi Sky 15. března, kdy se zaznamenala ve Skotsku první oběť nemoci Covid-19. „Rychlost vítězí nad dokonalostí. Nálada ve společnosti však je taková, že se všichni bojí udělat chybu. Největším pochybením je nehnout se z místa dostatečně rychle.“
Rychlost šíření informací v dnešním světě je bezprecedentní. Až prorocká jsou slova Jana Wericha, která pronesl v dialogu s Miroslavem Horníčkem možná před padesáti lety: „Kdysi, když jeden král vzkázal druhému, že je vůl, to trvalo. Dnes to je hned e... e... e... to ví dřív, než to řeknou. Zase dnes nejsou tak hákliví.“Prorocká je i druhá půle, že mnoho informací máme, ale nedbáme jich. Zvykli jsme si na šum. Zjistit, co je opravdu relevantní – pro nás a tady –, je kumšt.
Tak se stalo, že si s námi příroda zahrála na honěnou. Takové předolympijské zahřívací kolečko. Jako kdyby si jeden koronavirus usmyslel, že dokáže oběhnout zeměkouli dřív, než mu na to přijdou, anebo dřív, než jej dokážou zastavit lidé, kteří mají ty internety. O. k., sázka přijata.
Psychologický závod
Ukázalo se, že ten závod – jako ostatně všechny – je více psychologický než technologický. V laboratorních podmínkách nebo na otevřeném závodišti nemá vir šanci. Jeho přenašeči cestují rychle, letadly přes kontinenty v řádech hodin. Informace běhají stejnou trasu v řádech sekund. Nákaza však využila onen lidský faktor. Na začátku cesty informace jsou vysílači, na jejím konci přijímači, ti mají něco vykonat, rozhodnout. Sázka na lidský faktor viru vcelku vyšla. Tam, kde se objevil, režim z povahy senzací nechtivý senzacechtivým novinářům nejdříve zatnul tipec. Je-li však záležitost dostatečně rozsáhlá, funguje informační embargo jako cedník, až nakonec senzací nechtivý režim musí kápnout božskou.
Režim, maje v ruce odjištěný granát, přehodí výhybku. Přestane zavírat novináře a do šatlavy (karantény) vsadí kus populace. Nic naplat, musí se přiznat, že opatření v populaci nepopulární je život zachraňující. Byť se tak děje zadupnutím obrovské boty bez ohledu na ztráty. V těch končinách jsou na ně zvyklí a současná čísla jsou v historickém kontextu bohužel zanedbatelná. Teď tam mají už to nejhorší za sebou.
Mezitím se vir směje do rukávu, protože za lidmi promarněný čas si zeměkouli oběhl i dvakrát. Je načase se usadit. Nyní může využít lidský faktor podruhé, a sice neschopnost rozeznat v informačním šumu signál. V Evropě i jinde po světě jsme ještě v lednu měli pocit: je to daleko. Později: je to vážné, ale je to daleko. Ještě později: je to blíž, ale nebude to tak vážné. Zatím si vir v klidu užíval inkubační doby. Protože projevy onemocnění Covid-19 jsou podobné běžné sezonní viróze, i veřejné projevy, ty běžné sezonní, se nesly v duchu – nepanikařte.
Pak nastává období, po skončení kterého je každý generál. S pandemií s takovouto razancí jsme se nikdo v reálu nesetkali, lékaři a přírodovědci epidemiologové ji znali leda tak z knih. Pokud nebyli účastni misí kolem horečky ebola anebo v jiných krajích, kde epidemie následovaly po přírodních katastrofách.
Včerejší sliby už neplatí
To znamená, že se to všichni učili cestou. Vláda samozřejmě ví, že jakýkoli zásah do fungování společnosti zapůsobí na ekonomiku nepříznivě. Proto byla zdrženlivá.
Proto se nám ohrožení a opatření měnila v řádech hodin a je zcela pochopitelné, že sliby vyřčené včera dnes už neplatí. Tak jsme se po několika dnech dopracovali tam, kam jsme se dopracovat museli. „Sedněte si doma na zadek a nevylézejte, dokud vám neřekneme,“je shrnutí dnešní situace. S jistým zadostiučiněním se můžeme dívat na to, že stejné opatření je nyní přijímáno prakticky všude po Evropě a v některých oblastech Spojených států. Kdy a po jakých ztrátách toto opatření zavedli v různých zemích, vydá jednou za učebnici.
Samozřejmě že cestou se dělaly chyby. Někdy z arogance – neprojednání tohoto nebezpečí ve sněmovně v lednu –, někdy z nedostatku představivosti – kdo mohl vědět, že roušek a respirátorů budeme potřebovat miliony. Nechtěl bych být v kůži toho, kdo by měl podepsat tuto zakázku zkraje února. To by hned bylo – někdo si hraje se strachem a jiný se chce napakovat. Něčemu lze rozumět méně, něčemu více. Třeba nerozeznání potřeby těchto pomůcek až v těchto číslech. Výčet kontroverzí nekončí, ale na jejich vysvětlení bude čas později.
Zatím vir vyhrál na body první kolo. Je všude, máme starost o starší, blízké. Co se však stalo – ztratil svůj úkryt, který tkvěl v naší neznalosti anebo laxnosti. Na rychlost však, alespoň u nás, nemáme úplně špatný mezičas. Teď už jen koronariv vysedět ve svých peleších.
Mezitím začíná nový závod s časem. Udržení nepochybného zpomalení ekonomiky na únosné míře. Karanténa s příjemnými lidmi nebo ÚčíTelkou se nějakou chvíli dá snést, ale nemůžeme si všichni najednou vzít čtvrt roku prázdnin. Stroj chladne a bude mu třeba opět zatopit. Čím jiným než penězi, a to rychle. Rychlost je důležitější než dokonalost nebo umělecký dojem. Zatím na rychlost neprohráváme. Snad nám to vydrží.
Ještě v lednu jsme měli pocit: je to daleko. Později: je to vážné, ale je to daleko. Ještě později: je to blíž, ale nebude to tak vážné. Zatím si vir v klidu užíval inkubační doby.
Text vyjadřuje autorův osobní názor