„Do ráje už s vámi nepůjdu“
Nový životopis Emila Háchy od Víta Machálka je nejrozsáhlejší prací, která byla o třetím československém a protektorátním prezidentovi napsána. A je také jeho nejrozsáhlejší obhajobou. Autor nás na téměř devíti stech stranách provází životem muže, který byl po zvolení hlavou státu nucen neustále volit mezi menším a větším zlem. Ukazuje, že ztotožňovat Háchu s „kolaborací“je hrubý omyl.
OEmilu Háchovi vzniká v posledních desetiletích zřejmě více prací než o jeho dvou předchůdcích dohromady. To se dá vysvětlit i tím, že Tomáš G. Masaryk je dnes brán za nespornou a tudíž trochu „nudnou“figuru a Edvard Beneš má vyhraněné skupiny svých příznivců a odpůrců, kteří spolu prakticky nekomunikují. Na Háchovi naproti tomu stále ulpívá stigma, kterým ho označovala národně-frontovní a komunistická publicistika, propaganda a historiografie. Podle něho byl Hácha kolaborant s nacisty a „háchovština“odpudivý zjev. Zájem o Háchu dnes tedy vychází nejčastěji ze snahy po jeho rehabilitaci. To je v posledku i případ recenzované biografie Prezident lidskosti.
Vít Machálek (1969), docent katedry religionistiky na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice, v úvodu píše, že se Háchou, o kterém vydal již v roce 1998 knihu Prezident v zajetí, zabývá celý svůj profesní život. Taková věrnost jednomu tématu či jedné osobnosti vzbuzuje podezření, zda se autor do Háchy trochu „nezamiloval“a zda bude schopen udržovat od předmětu svého zájmu nutný odstup. Četba knihy tuto apriorní nedůvěru rozptyluje: práce se snaží být k Háchovi empatická, dá se označit za apologetickou, ale zároveň nepřekračuje rámec vědecké historiografie.
Brilantní právník
Pozitivním důsledkem po desetiletí trvajícího zájmu je nepochybně velmi široká a důsledná excerpce pramenů. Autor mohl využít své výzkumy z 90. let, kdy ještě žili poslední pamětníci, kteří s Háchou přišli osobně či zprostředkovaně do styku, a prošel všechny relevantní české archivní fondy. Kromě toho zachytil téměř vše, co bylo o Háchovi publikováno nejen v odborné literatuře, ale i v publicistice (pro ilustraci: poznámkový aparát knihy obsahuje zhruba 3000 citací). Práce přináší mnoho nových detailů z Háchova života zejména pro dobu před 30. listopadem 1938, kdy byl zvolen prezidentem Česko-Slovenska, a také podrobný – možná až příliš – rozbor toho, jak se o Háchovi psalo v odborné literatuře i publicistice v letech 1945–2018.
Vít Machálek se snaží zdůrazňovat lidskou stránku Háchovy osobnosti. To je naprosto legitimní přístup, protože Hácha se nikdy nepovažoval za politika. V souladu s předchozí literaturou líčí Háchu jako brilantního právníka, ovlivněného anglickou právní tradicí i kulturou. Jako velmi múzického člověka, který měl blízko k výtvarnému umění i literatuře: mezi malíři a literáty měl řadu přátel, překládal z angličtiny (např. spolu s bratrem Theodorem Tři muže ve člunu Jeroma Klapky Jeroma) a psal básně, které obstojí i podle měřítek dnešních literárních historiků. A jako manžela, který měl velmi silný vztah ke své ženě Marii, jež byla zároveň jeho sestřenicí. A také jako nadšeného vysokohorského turistu a milovníka přírody.
Přestože Hácha dosáhl relativně vysokého postavení již za Rakouska – po krátké praxi v advokátní kanceláři působil jako právník Zemského výboru Království českého (1897–1916) a soudce Správního soudního dvora ve Vídni (1916–1918) –, rozhodně nepatřil mezi příznivce monarchie. O jeho českém vlastenectví, i když vlastenectví neokázalém, nemohlo být pochyb. Po celou dobu první republiky až do své volby prezidentem pak zastával post nejprve druhého a později prvního prezidenta Nejvyššího správního soudu a patřil mezi největší kapacity v oboru správního soudnictví.
Hácha byl katolík a konzervativec. O tom, jak osobně prožíval svou víru, neexistují téměř žádné prameny, faktem nicméně je, že se neidentifikoval ani s politickým katolicismem reprezentovaným Československou stranou lidovou, ani s intelektuální katolickou pravicí, která se zviditelnila po Mnichovu útoky na demokratický charakter státu. Ve většině ohledů by se dal Hácha označit za liberála, pevně srostlého s demokratickým právním státem. „Kdyby Hácha odešel ve třicátých letech do penze,“píše Vít Machálek, „nikdy by se nestal terčem žádných útoků a do dějin by vstoupil jako jednoznačně úctyhodná, byť mezi neprávníky málo známá osobnost.“
Obětován do úřadu
Když Machálek popisuje Háchovu prezidentskou volbu, mluví o tom, že byl „ke vstupu do politiky na sklonku života proti své vůli donucen“, případně že byl „obětován do prezidentského úřadu“. To jsou nicméně už poněkud přehnané výrazy, Hácha byl v té době nesporně bytostí obdařenou zdravým rozumem i vůlí. Byl na něj z různých stran vykonáván tlak, aby funkci přijal, ale odmítnout mohl.
Přestože se později často psalo, že Hácha se stal kandidátem agrární pravice a prosazoval jej zejména šéf agrární strany Rudolf Beran, Machálek na základě několika pramenů dokazuje, že s Háchovou kandidaturou přišel předseda sociální demokracie Antonín Hampl. Spekuluje se o tom, že by Hácha kandidaturu nepřijal, kdyby v té době ještě žila jeho milovaná žena, která zesnula na jaře 1938. Buď jak buď, Hácha se nechal přemluvit, i když to od počátku bral jako oběť. Den volby – zvolen byl velkou většinou – považoval později za nejčernější den svého života.
O lidském profilu Emila Háchy výmluvně vypovídá, že si po svém zvolení nechal výrazně snížit prezidentský plat a také odmítal, aby na úřadech a ve školách visel jeho portrét. Známka s jeho podobiznou bylo poprvé vydána v limitované edici až v roce 2018.
Ti, kteří jej v listopadu 1938 do prezidentské funkce vmanipulovali, se domnívali, že nebude muset o ničem sám rozhodovat. Již za tři a půl měsíce musel však pod brutálním nátlakem Adolfa Hitlera učinit zásadní rozhodnutí a souhlasit se vznikem protektorátu. Obratně se mu podařilo, že tento protiprávní akt neschválila vláda ani neratifikoval parlament. „Když jsem nemohl zachránit stát, zachránil jsem alespoň národ,“popisoval to později. Nekapituloval národ, ale „jenom nějaký Hácha“.
Do příchodu Reinharda Heydricha do Prahy v září 1941 hrál Hácha se svými spolupracovníky, zejména premiérem Aloisem Eliášem a ministrem Jiřím Havelkou, s okupanty nevyrovnanou partii, v níž však získali řadu bodů. Všichni tři i další členové protektorátní vlády byli ve spojení s domácím i zahraničním odbojem, finančně podporovali perzekvované a snažili se brzdit nacistická opatření. Hácha mnohokrát protestoval proti tomu, že Němci sami porušují Hitlerův výnos o zřízení protektorátu. Neustálými intervencemi se mu podařilo dostat z koncentráků téměř všechny studenty vězněné v souvislosti s represí po pohřbu Jana Opletala. Skrytá protinacistická politika byla vykupována předstíranou loajálností, přičemž Háchovy projevy dlouho obsahovaly neurčitá vyjádření či zjevné dvojsmysly.
Zůstanu na prahu
Emil Hácha byl dlouho ve zprostředkovaném styku s Edvardem Benešem, za jehož „místodržitele“se pokládal. „Jsem vám k dispozici, kdykoli si budete přát. Těším se, až to odevzdám. Vy víte komu,“řekl Zdeňku Bořku Dohalskému, který zajišťoval tajnou komunikaci s Londýnem, v prosinci 1940. „Do ráje už s vámi nepůjdu, já zůstanu stát na prahu.“K roztržce došlo až během heydrichiády, kdy byl Hácha nacisty zbaven svých dvou největších opor – Jiřího Havelku se mu podařilo zachránit od osudu Aloise Eliáše, který byl odsouzen k smrti a zastřelen – a přes přání Londýna zůstal ve své funkci. Říci, že i v dalších letech byl jen hajlující loutkou v rukou nacistů, by bylo zkreslené: i když jej fyzické a psychické síly rychle opouštěly, dokázal zabránit vzniku českých jednotek, které by bojovaly po boku nacistů, a pomoci dalším postiženým skupinám obyvatel, například středoškolákům mobilizovaným na práce v říši.
Autor knihy se v mnoha pasážích pokouší srovnávat Háchu s Benešem, což téměř vždy dopadne v neprospěch toho druhého. Zatímco Hácha se snažil za cenu osobního zneuctění zachraňovat životy, Beneš je bez skrupulí obětoval, třeba když bez ohledu na očekávatelnou represi rozhodl o fyzické likvidaci Reinharda Heydricha. Toto srovnávání však není úplně spravedlivé a je otázka, zda nám nějak může pomoci pochopit Háchu i Beneše. Ten byl na rozdíl od protektorátního prezidenta politikem ve válce. Svému hlavnímu cíli – obnovení Československa v předmnichovských hranicích – podřídil vše a nakonec uspěl, byť za cenu vazalství k Sovětskému svazu.
Neodpustitelnou skvrnou celé politické reprezentace v čele s Edvardem Benešem, která se chopila moci po osvobození v květnu 1945, byly okolnosti Háchovy smrti. Život umírajícího starce musel skončit ve vězeňské cele bez řádné péče a přítomnosti blízkých, jeho pohřeb byl tajný a směla se ho zúčastnit pouze dcera a bývalý zeť, hrob dokonce ani nemohl být označen jeho jménem. Stejně nemravné a nespravedlivé byly také retribuční procesy s Háchovými spolupracovníky, které měly často povahu prosté politické msty. Kdo byl za odboj popraven nacisty, jako Alois Eliáš, byl hrdina. Kdo byl za odboj nacisty jenom vězněn, jako třeba Eliášův předchůdce Rudolf Beran, byl pak odsouzen za údajnou kolaboraci v politicky zmanipulovaných procesech.
Machálkova rozsáhlá životopisná freska se na delší dobu stane základní Háchovou biografií. Těžko říct, zda se jí podaří obraz našeho třetího prezidenta nějak zásadně změnit: nedá se čekat, že by vzhledem k délce měla širší čtenářský ohlas. Pokud se dá kromě rozsahu autorovi něco vytýkat, tak je to především přílišná popisnost a nedostatek nějaké hlubší konceptualizace. Podivně působí i některé citace. Například v úvodu autor označuje Háchův životopis z pera Václava Junka po právu za práci „spíše publicistickou než odbornou“, v dalším textu z ní ale mnohokrát bez distance cituje. Také některé závažné soudy bývají dokládány odkazy na publicistické texty, třeba Tigridův Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, nebo zastaralou literaturu (např. spornou tezi, že Stalin byl již na konci války rozhodnut, že ve všech zemích, které obsadí Rudá armáda, nastolí režimy podobné sovětskému, podkládá citací z překladu práce francouzského politologa Raymonda Arona, která v originálu vyšla v roce 1973. Opravdu k tomu za těch skoro 50 let nikdo nic dalšího nenapsal?).
Machálkova práce se nikoli autorovou zásluhou dočkala skvělého načasování. V době nečekané společenské krize, kterou přinesla epidemie koronaviru, bychom mohli mít více pochopení pro tlak, pod kterým museli jednat politici minulosti, jako právě Emil Hácha. Ten se na rozdíl od současných držitelů moci netěšil možnosti svobodného rozhodování a musel čelit reálné hrozbě genocidy celého národa.
V době nečekané společenské krize, kterou přinesla epidemie koronaviru, bychom mohli mít více pochopení pro tlak, pod kterým museli jednat politici minulosti, jako právě Emil Hácha