Z koronaviru se nijak nehroutím
S Vilmou Marešovou, legendou českého infekčního lékařství, nejen o pandemii Covid-19, ale také o tom, jak jsme ztratili strach z nakažlivých chorob
plané neštovice, které byly bez komplikací, ale styděla jsem se za indiánské pomalování tekutým pudrem. Černý kašel jsme si pak asi za tři roky „užívali“spolu. Ještě hodně dlouho poté jsem si pamatovala záchvaty kašle, dávení a zvracení.
LN Infekční choroby byly pro předchozí generace součástí života, se kterou musely počítat. My mnoho z nich dnes známe jen z historických vzpomínek, osobně jsme je naštěstí nezažili. V čem bylo vnímání infekcí dříve jiné?
Infekční nemoci vzbuzovaly respekt, který dnes řada lidí kvůli nástupu očkování a antibiotik nemá. Právem tu byly obavy z komplikovaného průběhu, dlouhodobých, často celoživotních následků, případně smrti. Lidé si uvědomovali, že pokud onemocní oni nebo jejich děti, může to velmi špatně dopadnout. Proto také vnímali očkování úplně jinak než dnes. Nikoho nenapadlo odmítnout očkování, i když tehdy používané očkovací látky byly spojeny se závažnějšími komplikacemi než dnešní vakcíny. Mezi lety 1946 až 1950 bylo povinné očkování pouze proti záškrtu a pravým neštovicím. Byla dostupná také vakcína proti tetanu ze zvířecí krve. Očkovány byly osoby, které se se zranily, i když po podání séra přišly komplikace, včetně anafylaktického šoku. Dnes se používá lidský globulin, což je bezpečnější. Oddělení toxikologie
Všeobecné fakultní nemocnice v Praze ale stále uchovává globuliny z koňského séra určené pro případ, že by se u nás znovu objevil záškrt. Naštěstí toto onemocnění je u nás díky očkování vzácné.
LN Záškrt je pouze jedním z mnoha onemocnění, které se na našem území podařilo takřka eliminovat. U kterých dalších se to podařilo?
Vakcinace zažila významný rozvoj v padesátých letech. Postupně se zaváděla trojvakcína Alditepera, jejíž název je složení ze slov difterie (záškrt), tetanus a pertuse (černý kašel). Vliv tohoto očkování byl zřejmý. Mezi lety 1961 až 1970 bylo v Československu evidováno pouze 12 úmrtí na záškrt, tehdy ale ještě 291 osob, zejména malých dětí, zemřelo na spalničky. Právě od druhé poloviny dvacátého století nastupují vakcíny proti virovým infekcím. Například v roce 1959 bylo zahájeno očkování proti dětské obrně, a tak se Československo v roce 1969 dokonce stalo vůbec první zemí světa, kde se podařilo dětskou obrnu zcela vymýtit. Na našem území se v minulosti podařilo takřka eliminovat spalničky, ale jak vymizelo toto onemocnění, zmizel i potřebný respekt z něj a řada rodičů začala odmítat očkování. Výsledkem bylo, že v loňském roce Světová zdravotnická organizace odebrala Česku status země bez výskytu spalniček. To je pro mě jako někoho, kdo si osobně pamatuje malé děti nakažené spalničkami, které se dusily a my jsme jim na infekční klinice museli provádět tracheostomii, tedy rozříznout průdušnici, velmi smutné. V 70. letech se neprováděla intubace, tedy nebylo možné zavést do krku trubici od dýchacího přístroje. Aby se tyto děti neudusily, v oblasti průdušnice, pod hrtanem, se udělala díra do krku, a i když pacient spalničky přežil, zůstala mu po zbytek života jizva.
LN Na infekční klinice na Bulovce jste se jako lékařka potkala i s dnes takřka vymýcenou infekční obrnou. Jaké to pro vás bylo?
LN Vy jste se na klinice setkala s poněkud raritním případem tetanu. Co se tehdy stalo?
Šlo o babičku, která se nakazila ze slepičího klovnutí. Jako lidé jsme trochu nepořádní a snadno zanedbáme to, co je důležité. Už v minulosti se stávalo, že někteří dostávali očkování proti tetanu, které funguje současně jako terapie při nákaze, několikrát, protože se zranili a raději jim podali vakcínu znovu. Tato babička žila na venkově, a když se zranila, nic nedělala. K lékaři šla až po čase, měla ruku sevřenou do špetky, napjatější svaly v obličeji a hůř se pohybovala. Nejprve ji poslali na neurologii do Kolína, tam se jim to nezdálo, tak ji poslali na Bulovku. Nejprve se zvažovalo, zda nemá nedostatek vápníku, ale vyšetření ukázalo, že hladiny vápníku má normální. Diagnóza zněla obrna nejasného původu. Když jsme ji u nás na infekční klinice vyšetřovali, všimla jsem si malého strupu na ruce. Zeptala jsem se, co se jí stalo. Odvětila, že to nic není, že jen dávala svým slepicím skořápky z vajec, a jak byly ty mrchy žravé, jedna z nich seběhla z hnoje a klovla ji do ruky. Nakonec se ukázalo, že tato moc milá babička měla lokální tetanus. Byla sice očkována, ale před více než patnácti lety. U nás tak dostala protitetanovou injekci s imunoglobulinem, znovu se zahájilo očkování a brzy mohla být propuštěna z nemocnice. Já jsem si tehdy uvědomila, že staří lidé už nemusí mít protilátky a že musíme na riziko tohoto onemocnění myslet i u nich.
LN Máte desítky let zkušeností s bojem s infekčními chorobami. Jak dnes vnímáte pandemii Covid-19?
Myslím, že se nedalo mnoho dělat proti tomu, aby tato infekce vznikla. Každý infekční lékař by v sobě měl mít pokoru. Koronaviry patří mezi běžné původce nemocí, které označujeme jako nachlazení. Pro příští roky bude jistě velkým vědeckým tématem, jak došlo k takovým mutacím virů, že vznikl současný Covid-19. Koronaviry stejně jako chřipkové viry mají jak lidé, tak zvířata a právě Čína, kde je velká koncentrace lidí i zvířat pohromadě, je v mnoha ohledech ideálním prostředím pro vznik nových virů. Já sama nyní cítím respekt před touto pandemií a virem, o kterém toho ještě mnoho nevíme. Ale není to něco, z čeho bych se hroutila. Zůstávám doma v izolaci, abych neriskovala nákazu, a chovám se zodpovědně. Jako lidé si ale musíme uvědomit, že mikroorganismy jsou stejně jako my lidé živé, jsou schopné si mezi sebou předávat informace a přizpůsobovat se. Proto bychom před nimi měli mít zdravý respekt, zejména pokud se mohou snadno přenášet vzduchem. Viry, bakterie a ani choroby, které způsobují, jen tak nezmizí jen proto, že žijeme pohodlný život a máme lepší hygienu než naši předkové.