Intimní život pod hábitem Maroka
Celé dětství do mě hučeli, že sex je něco špatného,“svěřuje se jedna z marockých žen. Jinou týral manžel, a když hledala vytoužené pochopení u rodičů, nedočkala se. Naopak: místo toho ji nazvali lhářkou. Další z protagonistek se kolegové v práci neustále ptají, kdy se už konečně vdá. Jenže odvažte se v muslimské zemi přiznat, že jste prostě na holky a manžela fakt nehledáte...
To všechno jsou střípky ze života obyčejných marockých žen, které Leila Slimaniová zachytila v kontroverzní komiksové reportáži Sex a lži. Jejím prostřednictvím se snaží svět informovat o tom, co to obnáší, být ženou v Maroku – v zemi, jež je pro západní společnost často jenom příjemnou prázdninovou destinací. Pro jiné však představuje tíživou životní realitu, pevně sešněrovanou náboženstvím a vyhrocenými předsudky. Spíše než lidskou bytostí je tam žena matkou, sestrou, manželkou, dcerou a strážkyní rodinné cti. Co cítí, co potřebuje nebo co chce, už nikoho nezajímá. Sex a lži tak otevřeně zobrazují pokryteckou tamní společnost, která pod falešnou rouškou islámských tradic po ženách požaduje něco, čeho sama jako celek není vůbec schopna.
Mohlo by se zdát, že Slimaniová ani tentokrát nevybočila ze svého tématu a opět se otevřeně věnuje ženské sexualitě, potažmo emancipaci a feminismu. Její poslední dílo je však v mnohém naléhavější – a především dává hlas všem těm, které ho ztratily nebo ho možná nikdy neměly možnost použít.
Patologická nymfomanka Francouzsko-marocká spisovatelka, novinářka a bojovnice za ženská práva Leila Slimaniová (1981) se narodila v marockém Rabatu. Vyrůstala na tehdejší poměry v zámožné rodině: její matka byla jednou z prvních lékařek v zemi, otec pracoval jako bankéř. Záhy po dokončení francouzského lycea se rozhodla Maroko opustit a vydala se do Francie. V Paříži vystudovala Institut politologických studií, po neúspěšné snaze prosadit se jako herečka nakonec zakotvila v médiích a v roce 2008 nastoupila jako redaktorka do týdeníku Jeune Afrique. V redakci ale vydržela jenom pár let a do časopisu nakonec začala přispívat pouze externě, tou dobou už se věnovala literatuře.
V roce 2014 debutovala románem V lidožroutově zahradě, ve kterém vykreslila tísnivý příběh patologické nymfomanky Adéle, pro některé čtenáře spíš antihrdinky než hrdinky, která se zmítá mezi pohodlným rodinným životem a nevázanou sexuální touhou. Obojí stejně tak potřebuje, jako nenávidí. Zdánlivě má všechno: milujícího manžela lékaře, malého syna a práci novinářky ve vážené redakci, to všechno ji však nudí nebo možná skutečně nenaplňuje.
Intimní život v Maroku
Jediné, po čem Adéle doopravdy touží, jsou penisy cizích mužů. Naoko sebevědomá žena tím vším však jen volá o pomoc a domáhá se pocitu vlastní důležitosti. A obětuje mu všechno. Syna nechává s chůvou, kašle na práci a neustále všem lže, především pak sama sobě. Důvody jejího chování však pro čtenáře zůstanou více či méně záhadou, nicméně otevřenost, s jakou Slimaniová přistupuje k sexuálním scénám, je nevídaná a mezi ženskými autorkami rozhodně osvěžující.
V konzervativní marocké společnosti se proto autorce velmi rychle dostalo velkého obdivu a důvěry ze strany místních žen. Po autogramiádě v Rabatu se jí začaly porůznu svěřovat se soukromými intimními tragédiemi a předáváním vlastních zkušeností. A právě z nich vzešla kniha reportážních esejů Sex a lži – Intimní život v Maroku a následně i dokumentární komiks Paroles d’honneur, na kterém Leila Slimaniová spolupracovala s ilustrátorkou a komiksovou kreslířkou Laetitií Corynovou. V češtině jsme se tohoto komiksu dočkali pod názvem Sex a lži.
Kniha začíná momentem, kdy se autorka setkává s jednou ze svých čtenářek, svobodnou čtyřicátnicí Núr, která jí začne bez ostychu vyprávět o svém intimním životě.
Núr vzpomíná na své dospívání, kdy jí otec zakazoval chodit cvičit a facku schytala za každou nevinnou poznámku o vztahu mezi mužem a ženou, a v muslimském Maroku nepochodila ani jako dvacetiletá, když se rozhodla osamostatnit a žít sama: „I teď mám kamarádky, které si dobře vydělávají, ale nemohou najít majitele bytu, který by byl ochotný ho pronajmout svobodné ženě,“vysvětluje. Nestačí výplatní pásky, daňové přiznání nebo občanský průkaz. Vše ztroskotá na banální, ale pro tamní společnost klíčové otázce: „Vy nejste vdaná?“
Jindy se zase majitel bytu vymluví na to, že jim místo manžela chybí písemný souhlas otce. Skutečnost je však taková, že se majitelé těchto bytů jenom jednoduše bojí. Mají strach, aby se po čtvrti nerozšířily řeči, že si právě do jejich bytu bude svobodná žena vodit jednoho muže za druhým nebo si rovnou otevře bordel.
Důraz na panenství
Núřina přítelkyně Zór se musela vyrovnávat s daleko závažnějším traumatem: se znásilněním. Nemožnost svěřit se rodičům a sociální stigma, které ulpělo na její osobě, jí celou situaci výrazně zhoršily. Zór také vypráví o ženách s dvojí tváří, které poznala na vysoké škole. „Úplně jinak mluví před rodinou a jinak před přáteli. Vždycky to nějak zařídí,“popisuje.
Kresby zobrazují mladé ženy prchající v noci z koleje na jedné straně, na druhé poslušné dcery, které o víkendu čekají na své rodiče. Samozřejmě v dlouhém plášti a šátku. Pokrytectví a dobrovolné zavírání očí před realitou jsou tak patrné z každého dalšího příběhu.
Maročtí muži už sice v ledasčem pokrokoví jsou, ale stále se neostýchají prohlásit, že by se nikdy neoženili s ženou, která by měla nějaké sexuální zkušenosti a nebyla panna. Přesto uplatňují dvojí metr: oni sami celibát před svatbou rozhodně nedodržují. Ženy rozdělují na ty, se kterými pouze chodí, a na ty, se kterými se později ožení.
Na dalších stranách jedna marocká lékařka přiznává, že byla zkraje kariéry šokovaná abnormálním důrazem kladeným na panenství. Běžně musela vyšetřovat mladé dívky po svatební noci a zjistit, zda je deflorace čerstvá. Jindy přišla neprovdaná žena s mimoděložním těhotenstvím a doktorka se kvůli tomu dostala do konfliktu s kolegou, kterému připadalo důležitější ženu udat rodině než léčit.
Autorka poukazuje i na zdánlivě vtipné fatvy, které určují i to, co může žena použít k masturbaci (mrkev ano, banán ne), a glosuje i nošení vhodného oblečení, jakým určitě není sukně v práci. Vyprávění se vrství a místy komplikuje, někdy až do podoby „kamarádka kamarádky mi říkala“... Množství historek je však motivováno snahou pokrýt co nejvíce společenských vrstev.
V marockém Rabatu má společnost dvojí tvář: tvář veřejnou a osobní. Z rozhovorů v komiksu vystupuje na povrch obraz totalitní společnosti, kterou charakterizuje kontrast mezi projevováním se navenek a skutečným jednáním.
Na první část navazuje druhá kapitola „Bláznivé léto 2015“, v níž jsou zachyceny události, jež pohnuly Marokem na poli sexuality – počínaje odvážností kostýmu americké zpěvačky Jennifer Lopezové a konče napadením dvou dívek, které lidé na ulici vyhodnotili jako příliš provokativně oblečené. Autorka nabízí i reportáž o uvedení marockého filmu Much loved o čtyřech místních prostitutkách na festivalu v Cannes. Snímek úřady v Maroku zakázaly a odsoudily za to, že „pohrdá morálními hodnotami a marockou ženou“.
Slimaniová o filmu mluví s režisérem Nabilem Ayouchem, s prostitutkami, komiks oživují a dodávají mu váhu názory odborníků, mezi nimiž vedle výše zmíněných nechybějí socioložka, politolog, několik lékařek a architektka.
Schizofrenní ženské postavy s dvojí tváří provázejí spisovatelku Leilu Slimaniovou všemi jejím literárními počiny. Netradiční reportážní komiks Sex a lži o sexuálním životě muslimek je ale v ledasčem jiný a svou autentičností překonává všechna její díla. Autorka totiž opustila pole fikce a nechala promluvit skutečné Maročanky.
Rozdvojená společnost
Ostatně, schizofrenní postavy a společnost, to jsou motivy, které spojují všechna autorčina díla. Její druhý román, Něžná píseň, se kterým se však čeští čtenáři setkali jako s prvním, vypráví o matce dvou malých dětí, jež se rozhodla vrátit do zaměstnání. Po velmi přísném výběrovém řízení vybírá chůvu Louise, jež působí chladným a tvrdým dojmem.
Zdánlivá odměřenost je ale pouhou maskou pro křehkou ženu, která nikomu nedává své vlastní pocity a problémy najevo. A její zaměstnavatelé si udržují odstup, který role vyžadují. Louise se také vypořádává s pocitem vlastní nezařaditelnosti, protože ostatní chůvy pocházejí z prostředí imigrantek, zatímco ona ne.
Psychologická sonda, kterou v Něžné písni Slimaniová čtenáři dávkuje v krátkých kapitolách, má prvky temného detektivního románu. Na začátku jsou všichni spokojení, chůva dokázala vytvořit pocit domova pro celou rodinu, ale později zjišťují, že vztahy jsou pokřivené. Není cesty zpět, Louise už převrátila jejich dosavadní život naruby. Slimaniová i tady vykreslila vnitřně rozervanou ženu, včetně jejích nejtemnějších odstínů duše.
Za Něžnou píseň obdržela Leila Slimaniová v roce 2016 prestižní Goncourtovu cenu za nejlepší román, zatímco prvotinu V lidožroutově zahradě literární kritici hojně označovali za „šokující verzi Paní Bovaryové naší doby“. Silně nespokojená hrdinka Adéle, která má vše, co západní společnost považuje za nutné ke štěstí, k takovým srovnáním a zkratkám skutečně vybízí. Navíc její manžel je doktor, stejně jako hrdina v realistickém románu Gustava Flauberta. Bylo by to však příliš jednoduché.
Poslední dílo Leily Slimaniové je v mnohém naléhavější – a především dává hlas všem ženám, které ho ztratily nebo ho možná nikdy neměly možnost použít
Maročtí muži stále prohlašují, že by se nikdy neoženili s ženou, která by nebyla panna. Uplatňují ale dvojí metr: oni sami celibát před svatbou rozhodně nedodržují.
Použít svůj hlas
Ale vraťme se ještě do světa Sexu a lží .Je třeba přiznat, že na takové množství informací a závažná sdělení komiks místy nestačí. Převést esej do obrazů tak, aby nepůsobil chaoticky, je velmi obtížné, navíc dialogy místy budí trochu strojený dojem a některá fakta zůstávají nesrozumitelná. Zmateně působí také některé kresby, které obrazově rozdělují vzpomínky žen na dětství a mládí.
V závěru komiksu se Slimaniová snaží alespoň trochu o optimistický konec. Autorka se schází s Núr a jejími přítelkyněmi a všechny se shodují, že se situace přece jen postupně obrací k lepšímu a ženy se učí mluvit nahlas. Podle autorky emancipace začíná především uvědoměním, což potvrzuje i feministická aktivistka Mona Eltahawyová z Egypta. Za klíčové obě považují to, aby si ženy uvědomily, v jak podřízeném postavení se nacházejí, našly svůj hlas a nebály se ho použít.
V epilogu pak autorka nostalgicky prochází své rodné město a hrouží se do vlastních myšlenek, posledních pár stránek proto působí jako prostor pro osobní sdělení autorky. Vysílá v něm přání, aby žena nikomu nepatřila a zodpovídala za své činy jako kterýkoli jiný občan.
Může se zdát, že se komiks jednostranně zaobírá výhradně Marokem, potažmo muslimskými zeměmi. Není to ale pravda. Žijeme ve světě, ve kterém premiérka Finska Sanna Marinová pořád čelí otázkám ohledně mateřství a v němž to, že se i s malým dítětem věnuje vysoké politice, je pořád trnem v oku velké části společnosti. Stále žijeme ve světě, ve kterém kriticky hodnotíme styl oblékání první slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, použít stejné měřítko u jejích kolegů mužského pohlaví nás ale ani nenapadne. Určité dávce sexismu zkrátka ženy čelí dnes a denně na všech kontinentech.