Muži mizí, na řadě jsou ženy s vizí
Román italské autorky Nadii Terranovy potvrzuje stále sílící literární trendy posledních let
Jako kdyby to bylo tak jednoduché, dát sbohem všem těm přízrakům, jimiž se ve své hlavě sami obklopujeme… Hlavní hrdinka románu Sbohem, přízraky italské prozaičky Nadii Terranovy se možná na posledních stránkách některých přízraků zbaví, ovšem celý příběh jako by byl přehlídkou postav, které jsou přízraky – to se týká především mužů. Ženské postavy evidentně hrají prim, ale to neznamená, že by byly vítězkami, taky jsou jen mátohami, u nichž tiše křičí ono prázdné místo, jež by mělo být vyplněno.
V tomto směru je Sbohem, přízraky příznačným současným literárním dílem, v němž vidíme důrazné rozlomení – muži zůstávají bezmocně u severního pólu, zatímco odhodlané ženy plují směr rovník. Elena Ferrante se svou tetralogií Geniální přítelkyně je dnes vlajkovou lodí literatury, jež se zabývá světem žen, a je bravurní ve své schopnosti vystavět příběh a prokreslit psychologii postav. A na druhou stranu všechno to přisprostlé a ústnaté provokování Michela Houellebecqa a monstrózně sebestředné vzhlížení Karla Oveho Knausgarda je zoufalým pokusem ještě naposledy zaujmout, ještě chvíli konkurovat obrovské vlně literární tvorby z pera žen.
Když se podíváme zpátky do minulosti, byly Šarlatové písmeno, Paní Bovaryová či Anna Karenina snahou monopolizovat mužský pohled na ženský svět, nebo naopak šlo o první krok literátů směrem k ženskému čtenářstvu, protože již tehdy cítili, že by se mu měli zalíbit? Ostatně, i kdyby se pod pseudonymem Elena Ferrante skutečně skrýval mimořádně přizpůsobivý muž, potvrzovalo by to vlastně pouze vyklízení pozic mužů a důrazný nástup žen.
Teď to řídí redaktor
Často se opakuje, že kdyby byly ženy v politice, bylo by méně rozmíšek. Zkrátka že by ego ustoupilo a všechno by se nakonec v klidu domluvilo. Možná to je pravda: pokud se totiž podíváme na čím dál dominantnější proud ženského psaní, mimo jiné vidíme, že tento přístup se v něm opravdu otiskuje – naneštěstí ale v tom smyslu, že se jedná o literaturu neriskující, usedlou, tradiční, a to i v případě těch nejzdařilejších děl, třeba již zmíněné Geniální přítelkyně.
Jistě, Nobelovu cenu dostávají experimentující Elfriede Jelineková, Herta Müllerová či na zemitou tvorbu amerických jižanských autorek navazující Kanaďanka Alice Munroová, ovšem to je bohužel exkluzivní a – přiznejme si – už taky odcházející svět, který knihkupectvím rozhodně nedominuje. Mimochodem, o Alici Munroové i jejích předchůdkyních se dnes rádo podotýká, že mají či ještě měly „koule“. Což je vyjádření zbytečně vulgární a taky zbytečně odkazující k mužskému pohlaví, jež má navíc naznačit, že „koule“má i ten, kdo ho pronáší. Přece by stačilo normálně říct: Nechybí či nechyběla jim odvaha.
Jenomže odvaha se už dávno nenosí. Stačí zde připomenout povídku Davida Fostera Wallace Deprimovaná z knihy Krátké rozhovory s odpornými muži.
Hned na ní vidíme, že tento prozaik dokázal moderní ženu zachytit velmi progresivním způsobem – tedy přesně, nechutně, komicky a obludně zároveň. Jenomže co je to platné, když se v dnešní atmosféře dá tento americký prozaik smést ze stolu jednoduše tím, že příliš složitě psal příliš dlouhé romány, které nikdo nechce vydávat ani v překladech, jelikož by to bylo příliš pracné, nákladné a hrstka fajnšmekrů by to všechno nikdy nezaplatila.
A jako finální důkaz toho, že tento typ literatury je dnes passé stejně, jako jsou passé i její autoři samotní, může posloužit ten prostý fakt, že autor Deprimované před dvanácti lety spáchal sebevraždu. Komu by připadlo, že se jedná pouze o výjimku, může si všimnout, čeho všeho se musel Woody Allen dožít jen proto, že včas neumřel – viz jeho potíže s distribuováním posledního filmu a nyní s vydáváním pamětí. Pokud se v Dědictví aneb Kurvahošigutntág mluvilo o nové době, kdy host vyhazuje číšníka, dnes pro změnu zažíváme dobu, kdy redaktoři říkají nakladateli, co může a nemůže vydat. Koho budou ale redaktoři řídit, až kvůli tomu jejich nakladatel zkrachuje?
Něco mi to připomíná
To jsou základní obrysy zvrhle vypaseného a unaveného světa, do něhož román Sbohem, přízraky (2018) italské spisovatelky Nadii Terranovy vstupuje a který zároveň zrcadlí. Je to svět, kde současné literátky sklízejí odpustky za to, co údajně nebylo dopřáno předchozím generacím žen, a všechna ta korektní omezení se až na výjimky používají jako bič proti mužům za jejich veškeré historické prohřešky. Přičemž nesměle dodejme, že co je v umění progresivní, bývá většinou taky dobově nepřijatelné.
Současná spisovatelka ale zároveň vstupuje do světa, jenž je už křížem krážem propsán a velmi těžko se hledá nějaká skulinka, kudy by se dalo prolézt jinak, než kudy prolezli už ti před ní. Nota bene když nechce být za každou cenu výstřední a už vůbec ne ohledávačkou slepých uliček. V případě Sbohem, přízraky
je tak výsledkem román, který sám o sobě stojí za pozornost, jakmile bychom ho však ponořili do oceánu literární
Nadia Terranova historie, jeho význam bude okamžitě nadlehčován silou všech velkých předchůdců, kteří na dně spočívají už dávno.
Co bychom tedy o románu Nadii Terranovy (* 1978) mohli říct? Sbohem, přízraky se loni dostal do finálové pětice v soutěži Premio Strega, což je taková italská Magnesia Litera, ovšem se sedmdesátiletou tradicí. To přece musí něco znamenat, ne? Anebo možná ne. I od nás dobře víme, kdo všechno v těch porotách sedí a co jsou schopní nominovat, že… Naštěstí si na laureáty za pár týdnů už nikdo nevzpomene.
Též by se dalo nadhodit, že se jedná o příběh podobný tomu, jaký najdeme právě v již zmíněné Geniální přítelkyni. I Ida, hlavní hrdinka Přízraků, odjela kdysi z jihu na sever – v jejím případě z Messiny do Říma. I Sbohem, přízraky vypráví příběh žen, z něhož muži zmizeli, mizí či se vytrácí jejich důležitost. I Ida je intelektuálka, v Římě píše pro rozhlas „smyšlené pravdivé“příběhy. Máme se snažit dále poukázat na příbuznost s Geniální přítelkyní? Opravdu je dnes lepší být druhý či kolikátý v pořadí? Je lepší být „něco podobného jako…“než být „něčím úplně jiným než…“?
Ida musí při návratu do rodné Messiny překročit úžinu mezi italskou kozačkou a Sicílií, avšak ta je pořád z města viditelná, včetně druhého břehu. Zmíněny jsou pochopitelně několikrát i Skylla a Charybda, abychom se dostali i ke skutečně hluboké vrstvě a výrazné literární tradici.
Druhý román Nadii Terranovy je nejpřitažlivější tam, kde je nejvěrohodnější – kdy autorka se čtenářem jednoduše navážou lidský kontakt skrze text, jenž vypráví o tom, co je univerzální: O nutnosti útěku z provinčního domova, o bolestném zjištění, že tato rozkročenost má za důsledek, že takový člověk má domovy dva, respektive doma se plně necítí ani na jednom z těch míst.
Tam už ne, tady ještě pořád ne. Tahle dichotomie mívá pozoruhodný dopad. Kupříkladu se stane, že to, co člověk dělal doma, v novém domově už nedělá, tyto věci má oddělené podle prostředí. V konkrétním Idině případu se to projevuje už na povrchu – své římské oblečení nechá v zavazadle a obléká si staré sicilské oděvy. Ano, dětské šaty jsou možná přítěží, nicméně Ida si tak aspoň v rodném městě nepřipadá úplně ztracená. Přesto se cítí jako cizinka, i když prochází městem, které přece dobře zná.
Když se řekne Sicílie, většině českých čtenářů se asi jako první vybaví nějaký divoký mafiánský příběh. Ale mladá italská autorka Nadia Terranova vrací v románu Sbohem, přízraky svou hrdinku na rodný ostrov, aby se ze sebe konečně pokusila setřást všechnu tu tíhu, již vláčí od dětství a od níž kdysi nedospěle utekla do Říma.
Premio Strega je italská Magnesia Litera, ovšem se sedmdesátiletou tradicí. Ale i od nás dobře víme, kdo všechno v porotách sedí a co jsou schopní nominovat, že…
O chlapy se neopřeš
Hlavní hrdinka románu už taky není žádná teenagerka, ztratila mladickou prudkost a bezohlednost – dokázala od osamělé matky odejít, ale teď se od ní nechá zase přivolat kvůli rekonstrukci jejich bytu. To je další problém tohoto „dvojdomého“stavu – neustále se po vás chce, abyste z „domova“jezdili „domů“, protože je to přece pořád i váš „domov“. Takže „musíte“. Proto když už někam jedete, nemůžete jet vlastně jinam než „domů“.
Byt – skanzen rodinného ztroskotání – je navíc plný bolestných důkazů, že uplynula spousta let. Matčino tělo naznačuje totéž. A Ida se musí vrátit do klece, která je sice jejím původním domovem, ovšem rozvráceným, neboť otec od nich po období depresí, kdy pouze ležel a nebyl schopný ničeho, beze slova odešel. Ale kam? Utekl za něčím lepším, unikl z té hnilobné kobky, nebo se zbavil veškeré bolesti tím, že se utopil? Má být proklet, či politován a oplakáván?
Idin vztah s manželem rovněž není skvělý. Manželství je po domluvě bezdětné, podle všeho je už jen jakýmsi kamarádstvím. Prochází krizí, převlečené do setrvávání dvou lidí v jednom bytě, protože tak jsou zvyklí, výrazně jim to nevadí a ani nemají sílu něco změnit. Přesto v ohrožení sicilskými démony minulosti role nepřítomného Idina manžela jakožto „přítele na telefonu“náhle dočasně roste.
A ani třetí mužská postava na scéně nevydrží. Jedná se o mladíka Nikose, syna a pomocníka řemeslníka opravujícího Idině matce byt. S ním si Ida v nouzovém režimu, kdy kolem sebe nemá nikoho jiného, porozumí, dokonce jako by se schylovalo k románku s klukem o řadu let mladším. Avšak Nadia Terranova má s Nikosem jiné plány – závěrečný temný akord –, přičemž to je jeden z momentů, kdy sicilská prozaička najednou tlačí na vyprávěcí pilu víc, než by bylo zdrávo.
Jen do určité míry
Stejně neúspěšná Ida zůstává i při porozumění se ženami. S matkou po letech nedochází ani k žádnému souznění, ani ještě většímu rozklížení. Spíše můžeme vycítit rezignovanou remízu – je nutno se smířit s tím, že někdy to bude lepší, někdy horší a že se s tím nedá nic dělat, jenom to přijmout a připravit se na cokoli.
Když se člověk takhle vrací do rodného města, mnohdy propadne naivní nostalgii, jež ho zavede za starými přáteli. V Idině případě se jedná o dávnou kamarádku Saru, která na Idinu srdečnost reaguje chladným odmítáním. Později se to vysvětlí vzpomínkou na jeden moment, jenž dívky rozdělil, i když to Ida tehdy tak nepochopila. Tím se zase odkrývá problém, co a jak si člověk zapamatuje, dost často špatně či jinak než ten druhý.
O to trapnější chvíle zažívá Ida, kterou psaní příběhů falešně utvrzuje v pocitu, že je odbornicí na život: „Ta cizí země s názvem bolest ostatních doopravdy existovala, bolest totožná s tou naší, a přesto naprosto neznámá. To, co Sara prožívala, ji ode mě odehnalo; chtěla bych se vrátit zpátky v čase a odstranit ten balvan spočívající na její budoucnosti, sejmout z ní klatbu nemožnosti.
Ani já, ani ona jsme neměly děti, ale já si mohla vybrat a ona ne, a právě v tomhle detailu byl rozdíl. Cítila jsem, že slova, kterými mě popsala, se mě týkají jen do určité míry; naše přátelství zaniklo, vyschlo, jako se to stává lemům ručníků, když jsou vystaveny slané vodě a srpnovému slunci, ale Sara z toho potřebovala vyvodit teorii o mé povaze. V jejích slovech byla obsažena pravda, ale zapomněla podotknout, že by se náš vztah pravděpodobně rozpadl tak jako tak; možná z toho jejího potoka slov vyjmu některé ingredience a použiju je pro jeden ze svých příběhů do rádia…“
Ano, z jednoho domova před sebou utéct do toho druhého. A ze života utéct pro změnu do „smyšlených pravdivých“příběhů a ještě se díky tomu moct cítit jako odbornice na život. Tomu se říká vítězně zacouvat do slepé uličky.