O karanténě

Jak dlouho ještě? To je otázka, kterou si po uzavření škol a omezení vycházek kvůli koronavirové pandemii klade asi každý. Vláda sice predikční modely nezveřejnila, podle náměstkyně ministra zdravotnictví Aleny Šteflové to prý není nezbytně nutné, přesto se dá odhadnout očekávaný scénář.

Všechna opatření mohou trvat zhruba do Velikonoc. Během nich bychom se měli obejít bez tradiční pomlázky, protože počty nemocných budou v té době vrcholit, takže by návštěvy blízkých nepřinesly nic dobrého. Školy se otevřou nejdřív v druhé polovině května, školáky tak čekají ještě asi dva měsíce studia z domova.

Těšit se mohou na to, že se jim prázdniny nezkrátí. Špatná zpráva pak zní, že během nich stejně nebude nikdo moci vycestovat na dovolenou do zahraničí. Kdo ví, zda aspoň letní tábory už pro ně budou bezpečné. Do toho však mohou přijít ještě přísnější opatření, třeba úplný zákaz vycházek, a vše se může ještě více zkomplikovat a prodloužit v čase.

Nelze navíc vyloučit, že se objeví druhá a třetí vlna nákazy, takže hranice budou uzavřené třeba i rok. Otázka tak je, zda bude možné vycestovat do zahraničí v příštím roce. Každopádně vakcína proti koronaviru bude na světě za 12 až 18 měsíců, takže do dvou let bude snad po pandemii. To je moje laická představa.

O nezbytnosti karantény nelze polemizovat. Bylo nutné ji vyhlásit, zvláště když nám ještě dnes katastrofálně chybějí účinná opatření, jako je dostatečné množství testovacích míst, bezpečný přístup k nim, dostatek testovacích sad, respirátory a roušky a také dezinfekční gely.

Nouzový stav ovšem může platit jen nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu. Jak navíc připomněl fyzioterapeut Pavel Kolář, opatření by neměla přinést horší dopad než vlastní nemoc. Je proto nezbytně nutné diskutovat o tom, kdy nás vlastně karanténa přestává chránit a obrací se proti nám samým jako nějaké autoimunitní onemocnění.

Mnoho voličů si přeje, aby se stát o ně beze zbytku postaral. Politici – jako premiér Andrej Babiš (ANO) či ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) – se budou moci přetrhnout, aby jejich přání vyplnili, protože tuší, že se jim to vyplatí v příštích volbách. To je tradiční riziko, které se musí brát v potaz.

Proto je třeba také kalkulovat s tím, jaký vliv bude mít bezprecedentní přerušení výuky na celou jednu generaci dětí. Jaké ekonomické dopady a jakou nezaměstnanost máme očekávat.

Nebo jak to může ovlivnit chabou úroveň demokracie v naší stále tak postkomunistické zemi.

Nesmíme dopustit, abychom neměli pro nemocné dost lůžek či aby zdravotnictví zkolabovalo. Nejsme však ve válce! Nebude možné opustit izolaci až ve chvíli, kdy bude po všem. Zlatou střední cestou je poznat „zdravé koronavirové riziko“a žít s ním. Jinak strach z nákazy napáchá více škody než sama infekce.

Je nezbytně nutné diskutovat o tom, kdy nás vlastně karanténa přestává chránit a obrací se proti nám samým jako nějaké autoimunitní onemocnění