Dobré zprávy a dobrá paměť
patných zpráv je teď docela dost. A tak abychom nepropadli celonárodní depresi, servírují nám na tiskových konferencích ministr zdravotnictví, jeho náměstek, předseda vlády, ministr vnitra a další také zprávy, které znějí dobře. Leč ten jejich optimismus přece jen trochu čpí povinností (čímž ho nijak nezpochybňuji). Ale jsou i další dobré zprávy. Například že v obchodech (tedy v těch, které zůstaly otevřené) je stále dostatek víceméně všeho. Včetně toaletního papíru; upřímně řečeno jsem nějak neporozuměl tomu, proč výbuch nákupního šílenství před pár týdny zasáhl zrovna tuto komoditu: trvanlivé potraviny, to se mi zdá ještě nějak pochopitelné, ale proč tolik lidí pociťuje v obavě z budoucího nedostatku jídla naléhavou potřebu hromadit i zboží, jehož zvýšená potřeba by vyvstala pouze při jeho přebytku, mi zůstává záhadou. Za doplňkové pozitivum této situace lze ale považovat to, že skupování roliček podlehli (přinejmenším) také v Německu a ve Spojených státech, takže se – v tomto ohledu – nelišíme od vyspělého světa.
No ale ze světa toaletního papíru zpět do kosmu vládních tiskových konferencí – neboť stojí za pozornost, že v nich kolotá leccos pozitivního nejen na povrchu, ale i podprahově. Třeba když – bylo to už na začátku března, právě v době hromadného skupování špaget a rýže – ministr zemědělství přislíbil, že nebude zemědělce ani výrobce potravin zatěžovat „zbytečnými kontrolami“. To se chce volat sláva, že na tu zbytečnost zbytečného konečně někdo přišel. Tematicky s tím souvisí jen o málo pozdější synchronní konstatování pánů ministrů zdravotnictví a vnitra, že teprve vyhlášení nouzového stavu jim umožnilo efektivně nakupovat, protože podle zákona o zadávání veřejných zakázek (podle kterého by museli postupovat jindy) „se nedá nakoupit nic“. Na „nic rozumného“by to asi upřesnil každý, kdo kdy musel podle tohoto zákona postupovat (vzpomínám si na časy, kdy jsem býval ředitelem jednoho z ústavů Akademie věd), ale ať zní podruhé sláva za to, že takové poznání osvítilo i vládní činitele. Až odstraníme zbytečné (a jak pro stát, tak pro kontrolované subjekty nákladné) kontroly a až nebudeme muset povinně nakupovat nejlevnější, a proto často nekvalitní výrobky či služby, bude nám o hodně lépe.
A potřetí sláva, tentokrát české zručnosti. Sice mne netěší, jak nám – zase na těch tiskových konferencích – namlouvali, že máme dostatek roušek, i když evidentně nepostačovaly, ale zpráva o tom, jak jsme to domácí výrobou úspěšně řešili, je opravdu skvělá a vyniká zejména na pozadí vývoje jinde: mám kamarádku v Bergamu, pravidelně po telefonu kontroluji její zdravotní stav a na roušky přitom samozřejmě také přichází řeč. V Itálii sice nejsou povinné, jen doporučené, ale nikdo je nenosí hlavně proto, že se nedají sehnat…
Tak jen abychom si na to všechno dokázali vzpomenout i potom, až ta pandemie přejde.
KAREL OLIVA