Co podniknout po „katastrofě“
Jak znovu rozhýbat úplně zastavenou ekonomiku? Poptávku a likviditu bude muset dodat stát
Dnešní situace je v dějinách Česka bezprecedentní. Říkám to jako člověk, který se restrukturalizacemi a poradenstvím firmám v potížích živí posledních 25 let. Nikdy za tu dobu se ale nestalo, že by největší výrobní firmy neplánovaně přestaly vyrábět. To je stav srovnatelný s rozsáhlou přírodní katastrofou.
Jedna z nejtěžších situací, které jsem kdy řešil, byla Tatra v roce 2008. Automobilka měla nejdřív tolik zakázek, že nestačila vyrábět. Pak najednou došlo v červnu k ochlazení na některých trzích. Tehdejší vedení to považovalo za sezonní letní výkyv a pokračovalo dál. Jenže pak se ochlazení rozšířilo na všechny trhy, poptávka úplně opadla – a najednou bylo na skladě místo padesáti aut pět set.
Co s tím? Když jsme situaci zhodnotili, bylo jasné, že nesmíme vyměnit dobrou zásobu za špatnou pohledávku neboli prodávat zbytečně pod cenou. Rozhodli jsme po dohodě s bankou, že budeme auta postupně prodávat jen bonitním zákazníkům a z takto využitých zásob financovat zeštíhlený provoz. To fungovalo asi 18 až 24 měsíců, než se zotavila poptávka a firma se dala opět dohromady.
Úkol pro stát
Jenže teď tady bude takových tatrovek celá řada. Pokud uvážíme, že pandemie a s ní reálné omezení pohybu budou trvat minimálně do konce dubna, dopadne to pravděpodobně i na řadu firem, kterým ještě funguje trh, a vyrábět by mohly. Ale přestanou fungovat kvůli tomu, že jim onemocní zaměstnanci, ocitnou se v karanténě nebo se jednoduše budou bát chodit do práce.
Důležitá bude následná fáze. A je potřeba na rovinu si říct, že s tím nemáme žádnou historickou zkušenost. Nevíme, jak úplně zastavenou ekonomiku znovu rozhýbat. Myslím si ale, že to, co jsme tehdy za krize v Tatrovce vyřešili vnitřně – likviditu a poptávku –, bude muset zvnějšku vyřešit stát.
S likviditou mohou pomoci programy organizované Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou a program garancí poskytnutých státní pojišťovnou EGAP. Vládou navržené opatření na odložení splácení bankovních úvěrů může podnikům určitě také ulevit. V tomto bodě jsem ale opatrný. Odložení splátek by mělo být možné pouze při souhlasu banky nebo věřitele. Je jasné, že odklad splátek jde přímo proti programu nových úvěrů a garancí, protože v době odkladu splátek banky nebudou chtít poskytovat nové úvěry.
Doporučil bych proto při odkladu splátek nepostupovat plošně, jak to navrhuje vláda. Omezil bych opatření jenom na některé typy úvěrů a pouze na vybraná odvětví. Nemá asi příliš smysl ulevovat například velké farmaceutické firmě, která žádný výpadek nezaznamenala. A je potřeba vnímat i skutečnost, že se jedná o obrovský zásah do věřitelských práv. Proto by konečné znění návrhu mělo být dopředu projednáno a odsouhlaseno s věřiteli samotnými – tedy hlavně s bankami. Kromě toho je potřeba urychlit práce na zákonu o preventivní restrukturalizaci, který může být dobrým nástrojem pro řešení dopadů stávající krize.
Likvidita ale není samospásná, výroba je totiž zbytečná v momentě, kdy nemáte komu dodávat. A právě znovunastartování poptávky bude druhým klíčovým bodem, u kterého bude muset pomoci stát.
Obdoba šrotovného a jiné
Hrozí totiž, že současná odstávka automobilového průmyslu roztočí nebezpečnou spirálu, která s sebou vezme dodavatelské firmy i jejich zaměstnance. Tím by reálně klesla koupěschopnost ve stovkách tisících domácností, což by se rozlilo do dalších sektorů a samozřejmě by to znamenalo další výpadek i ve státní kase.
Budou proto muset přijít impulzy ze strany státu. Ať už ve formě investic do infrastruktury a staveb, nebo daňových úlev. Třeba nějaká obdoba šrotovného využívaného během poslední krize. Lze totiž očekávat, že i domácnosti se budou z šoku (a často i výpadku příjmů) nějakou dobu vzpamatovávat, a tak je bude třeba motivovat k tomu, aby si pořídily nové věci. Jinými slovy k tomu, aby peníze utratily „doma“.
To má samozřejmě tu nevýhodu, že když to uplatní každý – tedy třeba i postižení Němci, Italové, Francouzi a Britové –, obrátí se to ve finále proti menším proexportně laděným ekonomikám, jako je ta česká. V tomto momentě bychom mohli trojnásobně těžit z členství v Evropské unii.
Poprvé díky samotné už avizované pomoci. Podruhé, dojde-li ve světě k posilování ochranářských opatření. České podniky budou mít k dispozici větší, evropský trh a v zádech i větší vyjednávací sílu celého evropského společenství. A do třetice: dá se očekávat, že svět se po koronavirové krizi změní a oslabí se globalizovaný charakter dodavatelských řetězců. Vzniknou asi různé programy návratu strategické výroby a služeb zpět do Evropy. A i v tomto případě se to celé bude lépe uskutečňovat na půlmiliardovém unijním trhu než jen na tom desetimilionovém českém.