Málem zapomenutá klasika
Je dobře, že se díky aktuálnímu počinu brněnského nakladatelství Větrné mlýny může s tímto kultovním dílem ukrajinské meziválečné moderny konečně seznámit i český čtenář. Tuzemský zájemce o ukrajinskou literaturu 20. století, který však neumí ukrajinsky, se s touto knihou dosud neměl možnost seznámit: v poválečném Československu totiž vycházely pouze ty překlady ze sovětské literatury, která mohly být tištěny v samotné zemi svého původu, ovšem román Město od dob stalinských represí až do gorbačovovské glasnosti patřil mezi tamní libri prohibiti.
Na vině dočasného pokusu o odsunutí do zapomnění není ani tak samotné dílo, které se mezi čtenáři okamžitě po svém vydání v roce 1928 stalo bestsellerem, hned v následujícím roce se dočkalo druhého vydání a roku 1930 bylo přeloženo do ruštiny. Na vině byl samotný autor Valerjan Pidmohylnyj (1901–1937), respektive vztah sovětského režimu 30. let k tomuto neobyčejně nadanému prozaikovi. Tak jako dopadl Stalinův „velký teror“na mnoho domnělých nepřátel politického zřízení, ušetřen nezůstal ani mladý pokrokový modernista Pidmohylnyj. V roce 1934 byl po atentátu na vlivného bolševika Sergeje Kirova zatčen, ve vykonstruovaném procesu odsouzen a roku 1937, kdy tato justiční zvěrstva vrcholila, popraven.
Příběh za příběhem
Román Město vypráví příběh mladíka Stepana Radčenka, který někdy v polovině 20. let opouští rodnou vesnici a vydává se na studia ekonomie do Kyjeva. Zde záhy pozná, že velkoměsto skýtá takřka neomezené možnosti vybudování kariéry a slušného společenského postavení. Objeví v sobě literární talent, zanechá studií a živí se jako spisovatel, filmový scenárista a literární redaktor. Během svého profesního i osobnostního vývoje potkává dívky, ke kterým velmi snadno vzplane, a po čase pocítí, že je pro jeho další rozvoj nutné je stejně rychle opustit. To je skutečně v kostce vše, co se dá k ději říci. Zrovna příběh totiž není v tomto díle zdaleka nejdůležitější a nejpůsobivější složkou.
Mnohem více zaujme Pidmohylného mistrné vyjádření psychologického vývoje hlavního hrdiny a uvěřitelný popis jeho vnitřního prožívání nejrůznějších situací, a to i přes to, že se s mnohými myšlenkovými pochody Stepana Radčenka nemůžeme a někdy možná ani nechceme ztotožnit. Hlavní figura totiž zdaleka není žádným černobílým kladným hrdinou. Stepan je sice neobyčejně nadaný a inteligentní, v jádru je to však cynik, sobec a egoista, který (aniž by si to sám někdy uvědomil) potřebuje své okolí vlastně jen k dosažení ambiciózních cílů, jež si sám vytyčil.
Trochu jiný směr
S vědomím dalšího dějinného vývoje je v románu Město také zajímavé sledovat dobové historické a společenské reálie. Situaci prvních dvou dekád existence Sovětského svazu si mnozí zvykli nahlížet prismatem událostí 30. let, kdy svou pozici v čele tohoto soustátí upevnil Josif Stalin, ovšem 20. léta byla do značné míry specifická a pro Ukrajinu v mnohých ohledech povzbuzující.
Šlo zejména o zavádění „nové ekonomické politiky“, známé pod zkratkou NEP, kdy se do socialistického systému dočasně implementovaly prvky tržního hospodářství v podobě soukromého podnikání živnostníků ve službách i v zemědělské a průmyslové výrobě. Jiným charakteristickým rysem 20. let u neruských národů Sovětského svazu je proces tzv. „korenizace“, na Ukrajině známý také pod názvem „ukrajinizace“. V těchto snahách posvěcených z nejvyšších politických míst šlo vlastně o derusifikaci všech společenských vrstev na Ukrajině, kdy byla ukrajinština ustanovena hlavním úředním jazykem a její obyvatelé byli vyzýváni, aby navštěvovali státem organizované jazykové kurzy ukrajinštiny.
Valerjan Pidmohylnyj Nakonec i Stepan Radčenko se v románu zpočátku živí jako učitel ukrajinského jazyka v jedné z kyjevských továren.
Zaniklé kouzlo Kyjeva
V Městě je také znát, jaký mělo v Sovětském svazu 20. let význam kulturní prostředí a jakou mírou demokracie se vyznačovalo. V oblasti literatury kvetly zejména levicové modernistické směry, jejich představitelé se sdružovali kolem mnoha literárních časopisů a v nejrůznějších uměleckých organizacích a asociacích. Představitelé jednotlivých skupin mohli svobodně obhajovat své estetické pozice a volně kritizovat umělecké protivníky.
Reálií ze soudobého literárního života je Město doslova plné: „Literatura se skládá z tvorby a literární život zase z rozmluv mezi literáty (…) A ať by ten život byl sebenudnější a sebeotravnější, přesto právě ono rozmotávání klubka literárních novinek – kdo co píše, kdo co chce psát, kdo o kom co řekl, kdo se koho chystá kárat či chválit, kam kdo pojede na dovolenou a kolik kdo vydělává – právě tento cvrkot dává vzniknout opravdovému duchu té pravé, nikoliv příštipkářské literatury, duchu skrytého soupeření, a v nevelkém prostoru ohraničeném touto páskou se nachází ležení, kde se vojáci literatury shromažďují, aby zde před dalším tažením vykouřili dýmku míru.“
Hrdinové románu ale na rozdíl od dnešního čtenáře netuší, k jakému obratu dojde v sovětské společnosti za pár let. Nová ekonomická politika bude zrušena a nahradí ji plánované hospodářství se stalinskými pětiletkami, ukrajinizaci vystřídá tvrdá rusifikace, místo plurality uměleckých směrů bude vyhlášena jediná kulturní doktrína s názvem socialistický realismus a začne tzv. velký teror, který pocítí všechny společenské vrstvy. A jak už víme, fatálně se dotkne i autora našeho románu.
Málokdo si to zřejmě uvědomil, ale vydání překladu románu Město Valerjana Pidmohylného je prvním případem, kdy u nás za třicet let od Listopadu z ukrajinské literatury vychází nikoli žhavá novinka, nýbrž próza z minulosti, která se navíc již dávno stala klasikou.
Psychologický i bildungsroman Valerjan Pidmohylnyj se k politické situaci ve Městě nijak nevyjadřuje. Je s ní konformní, bere ji jako danost a jeho hlavní hrdina je připraven v takto nastavených politických podmínkách žít a pracovat. Z knihy se také mimo jiné dozvídáme, že Stepan Radčenko se po Velké říjnové revoluci jako mladík aktivně účastnil občanské války, není však zřejmé, zda bojoval v uniformě bolševiků, či ukrajinských povstalců.
Pro čtenáře, kteří od recenzí očekávají žánrové zařazení díla, máme hned několik odpovědí. Město je bildungsroman. Hrdina tu sice už nedospívá, ale přece jenom sledujeme jeho vývoj, což je vlastně hlavní linie celého díla.
Město je milostný román. Fyzická přitažlivost, kterou si Stepan Radčenko v prvních fázích splete s láskou, hraje důležitou roli, detailní popisy fyzických aktů, které jsme si zvykli nacházet v novější literatuře, tu však nenajdeme.
Město je realistický psychologický román. Jak je zmíněno výše, ponor do prožívání hlavního hrdiny je natolik hluboký, že bychom tuto knihu mohli s klidným svědomím zařadit i do této kategorie.
Město je však především urbánní román. Je to právě město, které je hlavním němým hrdinou díla. Jde o město, jež může příchozímu z venkova poskytnout dosud nepřestavitelný kariérní a společenský vzestup, město poskytující anonymitu spjatou s pokleslou morálkou jeho obyvatel... Zkrátka město plné lukrativních nabídek i nebezpečných nástrah.
Na závěr je nutné zmínit, že s překladem románu se pečlivým způsobem vypořádal pražský ukrajinista Miroslav Tomek, jenž v tomto vydání zároveň osvědčil i svou erudici historika se zájmem o dějiny Sovětského svazu, když dílo opatřil rozsáhlým poznámkovým aparátem, dodávajícím českému čtenáři potřebný kontext z oblasti obecných i literárních ukrajinských dějin. Podobnou službu vykoná také kvalitní doslov z pera ukrajinské odbornice na literární modernismus Jaryny Cymbalové.
Hrdinové románu netuší, k jakému obratu v sovětské společnosti dojde za pár let. Nová ekonomická politika bude zrušena a nahradí ji plánované hospodářství.