Odvolávám, co jsem odvolal
Odklad splátek zní lákavě, má ale několik „ale“. Hrozí tak, že dnešní opatření bude nutné napravovat dalšími
Zmrazíme splátky úvěrů. Mnoho lidí tím ministryně financí Alena Schillerová nejen potěšila, ale dost možná jim i představila východisko z doslova krizové situace. A i z pohledu ekonoma to může být rozumný a vítaný krok. Nicméně vznáší se nad ním celá řada drobných i zásadních otazníků – od technických detailů až po to, jestli je to vůbec nutné. A hlavně jestli to pomůže těm nejpotřebnějším.
Odklad smysl dává, protože se celá řada firem a domácností dostala do existenčních problémů. Jestli k něčemu vláda existovat má, potom je to ke koordinaci řešení právě podobných situací a tvorbě polštáře pro ty nejzranitelnější. Potud je jen málo o čem diskutovat, což ostatně dokládá i jednotná podpora napříč poslaneckými kluby.
Nicméně je nutné myslet na to, že návrh jde z kapsy bank. Těm se nelíbí a není se čemu divit. Při pohledu na jejich výsledovky lze vytušit, že to s nejvyšší pravděpodobností ustojí, ale je to nestandardní řešení, které si banky dříve nebo později vyberou jinde, a zavádí obrovskou nejistotu, jestli je konečné. Kdo může zajistit, že po půl roce nedojde k prodloužení na další rok? Do čeho všeho bude nakonec mít možnost vláda bankám zasahovat? Do úpravy splátek, do úroků? Nelíbit se to také bude zahraničním matkám našich bank. Narušujeme základní princip svobodné tržní ekonomiky, kde bonitu dlužníka posuzuje věřitel, nikoliv stát. Jistě, doba je zlá, ale musíme neustále dokola opakovat, že vládě nesmí po konci pandemie tyto pravomoci ani trochu zůstat.
Samé nejasnosti
Hypoteční úvěr je sám o sobě velmi nepřehledný produkt, jakkoliv to asi lépe udělat nejde, teď ještě navíc nastanou nejasnosti s úrokem, úmorem, dobou splatnosti apod. Schválně zkuste někomu s hypotékou vysvětlit, jak se ho návrh dotkne. Odklad o šest měsíců totiž neznamená, že se půl roku nebude nic platit a poté se pokračuje podle původního plánu. Během moratoria budou nabíhat úroky, které se vypočítávají z dlužné částky, která se také během té doby ještě k tomu nesplácením těchto úroků navyšuje. To znamená, že při stejných splátkách budeme splácet nejen o půl roku, ale ještě o další dny, týdny, nebo dokonce měsíce déle. Plošný návrh měl původně ušetřit administrativu bankám, nicméně bez bank si téměř nikdo nedovede spočítat, kolik bude nakonec dlužit a jak dlouho bude splácet.
To souvisí s otázkou, proč se situace nenechala na bankách, které k tomu stejně přistupovaly dobrovolně, a někdy dokonce s výhodnějšími podmínkami, než které plánuje nařídit vláda. Některé banky svým klientům začaly už dříve i bez donucení odklady splátek nabízet bez úročení. Jiné odklad připravily automaticky každému a stačilo o něj požádat v internetovém bankovnictví, bez žádné velké a zbytečné administrativy. Své klienty znají nejlépe, je to pro ně nejlepší reklama a skvělá odpověď konkurenčního trhu, kde si banky snaží klienty udržet i ve chvíli, kdy se dostanou do problémů.
Jde tak jen o líbivý politický krok. Dlužníci v nelehké situaci budou doma a následně i ve volbách děkovat za půlroční příležitost překlenout náhlý výpadek příjmů vládě a ministryni financí, nikoliv bankám.
Návrh také není férový vůči nebankovním poskytovatelům úvěrů. Těm vypadne jejich hlavní zdroj příjmů, a navíc jim stát zastropuje během moratoria úroky. Na rozdíl od bank navíc nemají přístup k likviditě centrální banky a nevytváří peníze skrze úvěry z ničeho, ale musí půjčovat peníze, které si dříve někdo vydělal a našetřil.
Nepomůžeme těm, kterým chceme pomoci? Naprosto zásadní a málo diskutovaná je ale podmínka, že o odklad lze požádat pouze u úvěrů, u kterých nebylo k 26. březnu prodlení delší než 30 dní. Je to pochopitelná snaha nepomáhat těm, kteří měli problémy se splácením ještě před vládním nařízením, nicméně tito lidé mohou být a pravděpodobně velmi často budou zrovna ti, kterým chceme pomoci. Takovou
statistiku nemáme, ale lze se snadno domnívat, že problémy se splácením budou mít spíše lidé s nižšími příjmy, nejistým zaměstnáním, ve vyloučených lokalitách apod. A právě tato skupina bude současným propouštěním a výpadkem příjmů postihnuta více než bohatí, kteří spláceli včas a nyní si jen vylepší cashflow.
Stejně tak může ublížit i záměr nezahrnout kreditní karty a kontokorenty. Problémy se splácením těchto úvěrů nemají lidé, kterých se současná krize nedotkne, ale opět spíše ti nejzranitelnější.
Opravdu jsme si jistí, že tahle ohromná neviditelná peněžní injekce od státu pomůže těm, kdo ji nejvíce potřebují? Těm, kteří nespláceli a nabrali si úvěry, protože přežívají z výplaty do výplaty, která další už nepřijde?
Cílem návrhu má být zlepšit finanční situaci domácností a firem, což se nepochybně podaří. Návrh přišel relativně brzy a je chvályhodné, že ho vláda prodiskutovala s dotčenými bankami a nebankovními institucemi. Visí nad ním však několik otazníků, kvůli kterým možná bude nutné velmi brzy přijít s dalšími opatřeními, která se je budou snažit napravovat.
Narušujeme základní princip svobodné tržní ekonomiky, kde bonitu dlužníka posuzuje věřitel, nikoliv stát