Račte vstoupit do divadla a na internet
Cedule k Mozartově opeře Don Giovanni v Nosticově divadle z roku 1792 či smlouva Karla Čapka s vinohradským divadlem na Věc Makropulos. Takové exkluzivity lze spatřit na výstavě v Národním muzeu, která představuje divadelní cedule jako pozoruhodný pramen k dějinám divadla v Čechách a na Moravě. Ta je nyní dočasně zavřená, ale k vidění je na webu Národního muzea a k mání je publikace, která nabízí reprezentativní obrazový materiál i studie na dané téma.
Na projektu výstavy s názvem Račte vstoupit do divadla se podílely Institut umění – Divadelní ústav, Národní muzeum a Moravské zemské muzeum. Výstava, byť představuje především divadelní cedule, je pojata šířeji – ukazuje domácí divadelní život v chronologickém řazení od 17. století do první poloviny 20. století.
Divadelní cedule jsou většinou tištěné vývěsky, které informovaly o představení a zvaly k jeho návštěvě, velké se vylepovaly a malé roznášeli ceduláři a rozdávali je i v divadlech. Vzhledem k vyčerpávajícím informacím o uváděném kuse jsou cenným pramenem a například tam, kde se zachovaly větší celky, lze výborně rekonstruovat repertoár divadel a hereckých společností. Pražská divadla vyjma Národního už denní cedule nemají, ale řada regionálních scén tento způsob anoncování stále používá. Největší a nejvzácnější sbírku cedulí spravuje Divadelní oddělení Národního muzea, čítá kolem čtyř set tisíc sbírkových předmětů, přičemž tzv. volných cedulí je asi 40 000, ale patří sem také fond vázaných cedulí v konvolutech, z nichž každý obsahuje sto až pět set kusů.
Unikátní jsou soubory Stavovského a Prozatímního divadla, které nejsou v jiných sbírkách, zatímco vázané cedule Národního divadla jsou i v jeho archivu. Z pražských scén jsou ve sbírce neúplné soubory cedulí třeba D34, Realistického divadla, Komorního divadla a početnou skupinu tvoří cedule kočovných společností. A pak je tu také sbírka divadelních plakátů, kterých je nejvíc z doby do začátku 2. světové války. Lze si z nich udělat obrázek o stavu propagace divadel, v té době také vznikají první korporátní designy a objevuje se jednotný styl scén, to, čemu dnes říkáme image. Výtečnou propagaci mělo například Divadlo Vlasty Buriana a Osvobozené divadlo, které umělo komerčně zužitkovat své hvězdy i svou výjimečnost, ostatně plakáty pro ně také tvořili významní umělci, třeba František Zelenka. Ještě progresivnější bylo Divadlo D Emila Františka Buriana.
Součástí sbírky Divadelního oddělení Národního muzea jsou také osobní památky a trofeje, což jsou divácky atraktivní záležitosti a doplňují i současnou výstavu. Ať už jsou to busty umělců (Otýlie Sklenářová-Malá, Vendelín Budil a další), pokladnička, do níž se vybíralo na Národní divadlo z roku 1881, a torzo cylindru z nápovědní budky v Prozatímním divadle. Nebo fajka a boty po rodině Zöllnerově, jež provozovala divadelní společnost, a kostým Francka z prvního nastudování Maryši. Jsou to památky, které mají zvláštní kouzlo, na jednu stranu působí až cimrmanovsky, na straně druhé k nim milovník divadla cítí úctu, protože české divadlo bylo vždy tam, kde se lámaly dějiny, a silně do nich zasahovalo a tato povaha českého divadla je v Evropě skutečně výjimečná. Ale jsou tu i unikátní písemnosti, režijní knihy (Hilarova ke hře Ze života hmyzu), korespondence dramatiků s řediteli divadel, rukopisy her, smlouvy.
Nejstarší cedulí ve sbírce je česky psaná periocha Constantinus k představení neznámého řádového divadla ze 24. srpna 1642. Cedule z 19. století jsou dekorativní, připomínají staré rytiny, jejich grafické pojednání je čisté a zároveň upoutá. Jsou vesměs psané švabachem, a jsou-li na nich kresby, mají často biedermeierovský styl, lze je vidět i jako doklad měšťanské kultury. Později na přelomu století je vidět, jak se i v písmu i grafice prosazoval dekorativní styl předjímající secesi, i tady jde samozřejmě o zajímavý výtvarný artefakt.
Kniha, která k výstavě vyšla, v několika článcích přibližuje celý projekt a domácí sbírky těchto pramenů. Studie se potom věnují konkrétním tématům na dané téma a velmi zajímavý je poslední oddíl Cedule s příběhem. Na základě analýzy konkrétních cedulí vznikly krátké texty, jakési dohledání historických souvislostí, dějů a osob . Jsou to třeba divadelní aktivity ruských emigrantů v Československu ve 20. letech nebo příběh Suchého Sekty z roku 1965 a Teissigova plakátu pro Semafor.
Račte vstoupit do divadla
Národní muzeum Praha – výstava je k zhlédnutí na webu NM Praha, IDU NM 2019. 278 s.