Z historie české opozice

Česká společnost měla to štěstí, že se v moderní stát západního střihu mohla půl století vyvíjet v teplém objetí habsburského „žaláře národů“. Své emancipační úsilí dotáhla až na práh státní suverenity. A když i tu v roce 1918 díky zvratu světových dějin a úsilí TGM získala, objevila se díra v její politické vzdělanosti. Její reprezentanti totiž nepochopili zcela smysl a finesy parlamentní demokracie.

Ve vídeňské sněmovně se to naučit nemohli, ta občas vypadala jako krčma v Santa Puelo, kdy se tam metaly kalamáře a rvaly pulpity. Čeští politici si do nového státu přinesli přesvědčení, že demokracie a parlamentarismus jsou hlavně hlučná opozice. Někdy bylo obtížné rozlišit, kdo je a kdo není v opozici. Také vlády se proto střídaly v tempu jedna za rok.

Neschopnost politiků chápat opozici jako těžkou, avšak korektní instituci kontrolující vládu přispěla k mnichovskému krachu. Jaký div, že se po válce vzedmula vlna protistranickosti, které komunisté, s podporou prezidenta Beneše, vyhověli, stranickost vykleštili a vládlo se národně-frontově. Skončilo to krachem únorovým.

Po listopadu ’89 si opozice i vláda v obnovené demokracii navlékla prvorepublikánské divoké rukavice. Miloš Zeman slíbil vázat stranické legitimace ČSSD do kůže členů ODS, pravicovou opoziční spodinu nazval zdivočelými sociálními demokraty a inkorporoval je do strany. Dosud se z toho nevzpamatovala. ODS si v tradicích první republiky pořídila tajemné sponzorování. Vše vyvrcholilo opoziční smlouvou s heslem: vy nás necháte vládnout, my vás necháme krást. Skončilo to vládou dominy posledního premiéra ODS.

I vzedmula se opět vlna nechuti k „tradičním“stranám a vynesla Andreje Babiše. Jistě oligarcha, který se v budování svého impéria neřídil heslem: co zákon dovoluje, to stud zakazuje. Jistě člověk, který své autoritářství těžko krotí. Ovšem nenávist opozice a jejich novinářských domestiků k němu je přímo úměrná jak jejich zásluze na jeho vynesení k moci, tak neschopnosti formulovat program kromě Antibabiše. A kanony poslužné sítě metají na premiéra nikoliv argumenty, ale výrazy jako zloděj, estébák, ba i opice a cizák!

Abych bídu a nekulturnost české opozice přiblížil obrazně, sáhnu do historie. Když chtěl šéf britských konzervativců už v dávných dobách říct, že vládnoucí whigové (liberálové) opisují od konzervativní opozice, řekl: „Whigové přistihli konzervativce při koupeli a odešli v jejich šatech.“Když totéž chtěl říct samozvaný šéf opozice Fiala (ODS), řekl: „Banda amatérů, chaotů a tupců opisuje od nás!“Rozdíl v dějinách, rozdíl v kultuře. Naděje však umírá poslední, držme se jí tedy!

JIŘÍ HANÁK