Nepříjemný test kolektivní paměti
V posledních týdnech se opět rozhořel spor o Koněva. Radnice Prahy 6 nechala sochu odvézt do depozitáře, odkud má putovat do plánovaného Muzea paměti 20. století. Rusko v reakci na to zahájilo trestní stíhání osob, které mají odstranění na svědomí. Česká diplomacie se proti tomuto kroku ostře ohradila.
Ve většině z nás ruská reakce vyvolá oprávněný pocit rozhořčení a utvrzuje v přesvědčení, že odstranění Koněvovy sochy bylo jedině namístě. Pokud se ale na celý problém podíváme z nadhledu, zjistíme, že se z něj dají vyvodit i jiná, důležitější poselství.
Podívejme se nejprve na ruskou diplomatickou ofenzivu. Abychom ji pochopili, musíme vědět, jaký význam má boj proti nacismu pro současnou ruskou kolektivní identitu. Každá společnost potřebuje udržovat nějakou představu o tom, co její členy spojuje a dává jim sdílenou identitu. Klíčovou roli v tom hrají společné příběhy. Lidská společenství si odedávna ve svých mýtech vyprávěla o tom, kdo jsou, odkud pocházejí, jaké místo ve světě jim náleží a jaké hodnoty vyznávají. Děláme to i my – pouze své příběhy už většinou nesituujeme do mytických časů, ale do relativně nedávné minulosti. Naši kolektivní identitu vytvářejí příběhy o našich dějinách.
Co když ale společnost projde radikální proměnou, od své minulosti se distancuje a staré příběhy odmítne? S tím se potýkají všechny postkomunistické společnosti. Některé z nich mohly základ identity situovat do moderního předkomunistického období: pro nás tuto roli hraje první republika, která představuje „zlatý věk“, mytický předobraz naší modernosti, demokratičnosti a západnosti. Jde jistě o idealizující obraz, který přehlíží řadu slabin Československé republiky, nicméně jako zakladatelský příběh moderní české identity funguje vcelku dobře.
Rusko je v obtížnější situaci. Komunistické období bylo příliš dlouhé a identitní návrat před ně by byl obtížný. Carské Rusko mělo příliš mnoho slabin a vzhledem ke své předmodernosti by sotva mohlo fungovat jako předobraz pro stát jedenadvacátého století. Zatímco u nás můžeme předstírat, že 40 let komunismu bylo jen trapným intermezzem v moderním vývoji, ruská minulost takto jednoduchý pohled neumožňuje.
Rusko tak uvázlo ve svízelné situaci: na jednu stranu odvrhlo komunismus, na druhou stranu si nemůže dovolit budovat kolektivní identitu, aniž by komunistické období bylo její klíčovou součástí. Rusové si proto přinejmenším od putinovské éry snaží z komunistické éry vybírat alespoň některé prvky, z nichž by bylo možné nějaké obstojné příběhy kolektivní identity poskládat. Hlavním takovým prvkem je boj proti nacismu. Zatímco komunismus zápas s kapitalismem prohrál, o světodějném významu sovětského boje proti Hitlerovi není pochyb. A právě ten se stal základem kolektivní identity. Rusko mohlo zavrhnout Stalina komunistu, ale mohlo se opřít o Stalina vojevůdce.
Tato mytologická strategie není ideální, ale ve srovnání s identitními příběhy, které nabízejí jiné proudy ruské politické scény, patří ještě k těm lepším. To s sebou ale nese jednu slabinu: má-li Velká vlastenecká válka fungovat jako hlavní pilíř moderní ruské identity, není možné její blahodárnost jakkoli zpochybňovat.
V praxi se to projevuje nevraživostí vůči jakýmkoli výkladům, které by na Velkou vlasteneckou válku vrhaly negativní světlo. Jejích temných stránek přitom nebylo málo. Není obtížné příběh druhé světové války vyprávět způsobem, v němž se Stalin od Hitlera moc neliší. A právě pro tuto snadnost jsou Rusové hákliví na byť jen dílčí námitky proti jejich válečnému narativu.
Válka narativů
Rusko se touto politikou paměti dostává do konfliktu se svými bývalými satelity, jejichž kolektivní vzpomínání na ruské osvobození je složitější. Spor o Koněva je toho příkladem a to je jen slabou ozvěnou obdobných „paměťových válek“, paralelně probíhajících v Pobaltí či Polsku.
Tyto války na obou stranách evokují pocit ohrožení, ale zároveň jsou pro ně posilující. Dokážou veřejnost mobilizovat proti vnějšímu nepříteli. Dobře to vidíme na Koněvovi: ruské stížnosti nás zvedají ze židlí a umožňují semknout se ve spravedlivém rozhořčení. Totéž platí i pro ruskou stranu: vyhrožování trestním stíháním našich politiků není reálná hrozba, ale symbolická show pro ruské publikum, která vytváří pocit křivdy, mobilizuje k jejímu odčinění, a tím posiluje ruský identitní příběh.
Co z toho pro nás plyne? Ruská diplomatická ofenziva je bezesporu nehorázná a je namístě ji rázně odmítnout jako nemístné vměšování do vnitřních záležitostí cizího státu, jak to ostatně české ministerstvo zahraničí udělalo. Zároveň ale není třeba těmto diplomatickým šarvátkám připisovat až tak velkou důležitost. Naopak: čím víc se do této show sami zapojíme, tím víc budeme přilévat vodu na mlýn ruské propagandě a budeme její jednostranný narativ posilovat.
Naší hlavní výzvou není na ruskou návnadu skočit a pustit se do války narativů. Taková reakce by byla jen zrcadlovým obrazem ruského postoje. Svědčila by o nedostatku sebevědomí, o potřebě generovat politickou energii tím, že budeme vyprávět jednostranné příběhy o vlastní minulosti a vytvářet pocit ohrožení domnělým vnějším nepřítelem. Přistoupení na ruskou show by posilovalo i naši domácí paměťovou válku a přispívalo k polarizaci společnosti (což je také jeden z vedlejších cílů ruské hry). Nic z toho pro nás není žádoucí. Naopak bychom měli prokázat, že umíme na svou vlastní minulost hledět komplexněji a přijímat i její temné stránky.
Koněvova ambivalence
Koněv nám pro tento úkol dává ideální materiál, je symbolem našeho rozporuplného vztahu k Sovětskému svazu. Vyvolává silné emoce a pomáhá nám vymezit identitu. Činí tak ovšem protichůdnými způsoby: část společnosti naši identitu pojímá v kontrastu k hrůzám nacismu a Koněva chápe jako bojovníka proti nim, druhá polovina českou identitu vymezuje v kontrastu k Rusku a za Koněvem vidí příběh o ruské okupaci.
Pointa je v tom, že platí oba pohledy. Koněv byl osvoboditel i okupant v jednom. Sovětští vojáci nás opravdu osvobodili, naši lidé je v roce 1945 z velké části vítali upřímně a v reakci na mýtus „mnichovské zrady“pokládali příklon k SSSR za rozumnou volbu. Současně jsme se ale dostali do sovětského područí, což se naplno projevilo v roce 1968.
Řada z nás má dnes pocit, že rok 1968 jen vyjevil pravou povahu ruského „osvobození“
střední Evropy a ukázal ho jako okupační projekt od samého počátku. Takový pohled je oprávněný, Stalin skutečně boj proti nacismu chápal jako příležitost pro rozšíření sovětské sféry vlivu. To ale nemění nic na tom, že bez nasazení sovětských vojsk by nejspíš nacismus poražen nebyl. Podobné situace jsou v dějinách časté. Dějiny vznikají jako komplexní síť protichůdných mocenských zájmů a je běžné, že výsledek těchto střetů je ambivalentní. Lidské společnosti se snaží tuto znepokojivou ambivalenci zastřít a nabízet jednoznačnější příběhy kolektivní identity, ale ne vždy uspějí. Společnosti jsou totiž vnitřně rozvrstvené a málokterý příběh uspokojí všechny strany.
Jako řecký král
Tradiční společnosti proto do svých mýtů systematicky zabudovávaly různé nejednoznačnosti. Jejich hrdinové bývali ambivalentní: vykonali úžasné kulturotvorné činy, ale současně i řadu zločinů. Příkladem může být řecký hrdina Oidipus: nejprve osvobodí Théby od lidožravé Sfingy a stane se oslavovaným králem, po dvaceti letech vlády ale Théby stihne mor a věštba za viníka označí vraha bývalého krále Láia. Oidipus se energicky pustí do jeho hledání, aby nakonec zjistil, že jím je on sám.
Koněv se Oidipovi nápadně podobá: i jeho nejprve vítali jako osvoboditele od nacistického monstra, po dvaceti letech se však ukázal jako zdroj poskvrny. Udržet tuto dvouznačnost není snadné, proto máme tendenci jednu ze stránek prohlašovat za tu pravou a druhou marginalizovat. Podobný přístup ale nic neřeší a vede jen ke společenské polarizaci.
Spor o Koněva souvisí s „vyrovnáním se s minulostí“a volání po něm slyšíme často. Podle většinové představy má spočívat v tom, že ve svých dějinách jasně oddělíme všechny nosné demokratické prvky od prvků totalitně komunistických, od nichž se rázně distancujeme. Jenže když si z plurality vzpomínek, které tvoří naši kolektivní identitu, vybíráme jen některé, zatímco k jiným se odmítáme hlásit, spíš než k vyrovnání se s minulostí směřujeme k jejímu vytěsnění. Jde vlastně o týž přístup, jaký kritizujeme na ruské tendenci opomíjet temné aspekty vlastních dějin.
Potíž je v tom, že takto odmítané vzpomínky nijak nezmizí. Můžeme si stokrát opakovat, že Koněv byl okupant, nic to ale nezmění na tom, že Rudá armáda byla pro porážku nacismu klíčová a významná část naší společnosti ji v roce 1945 upřímně vítala. Toto vítání se stalo nevymazatelnou součástí naší kolektivní identity a v části společnosti je stále živé.
Ostatně totéž platí i pro komunistický režim jako takový: i ten byl u nás nastolen víceméně po dobrém. Touha po novém společenském řádu, který napraví sociální nespravedlnosti první republiky, byla po válce široce sdílená. Skutečnost, že řada reformátorů roku 1968 byla v 50. letech zapálenými komunisty, svědčí o tom, že mnozí komunisté svůj zápas o lepší zítřky dlouho mysleli upřímně a chápali ho jako završení emancipačního projektu modernity. Že se mnozí posléze stali disidenty, jen zvýrazňuje ambivalenci našich poválečných dějin.
To neznamená, že máme své někdejší komunistické vzplanutí spojené s fixací na SSSR omlouvat a pokládat za správné. Namístě je vidět ho v jeho dvouznačnosti, vnímat všechny dobové, dobře míněné emancipační snahy i všechny hrůzné důsledky, které byly jejich nevyhnutelným průvodním jevem.
Vyrovnat se s komunistickou minulostí je podobné jako vyrovnat se s komplikovaným dětstvím, v němž autoritativní otec vyžadoval naprostou poslušnost všech členů rodiny. Psychologické řešení takové situace nespočívá v tom, že otce zavrhneme jako padoucha a budeme se tvářit, že s ním nemáme nic společného. Podobný přístup by naopak zvýšil pravděpodobnost, že se u nás časem začnou projevovat tytéž vzorce chování, které jsme tak nesnášeli. Skutečná dospělost spočívá v tom, že otce přijmeme v jeho celku, vidíme i jeho světlé stránky a nezapomínáme ani na ty temné.
Ani v případě Koněva proto není řešením ze své kolektivní identity vyříznout vše proruské a tvářit se, že tím celý problém zmizí. Kdyby se nám podobné vytěsnění povedlo, výsledkem by byl podobně černobílý svět jako ten, který na ruském válečném narativu či na vlastní komunistické minulosti kritizujeme. Chceme-li se z minulosti poučit a jejímu opakování se vyhnout, měli bychom si ji naopak připomínat se vší ambivalencí: Mít před očima neblahé důsledky komunismu a bratrství se Sovětským svazem, ale zároveň chápat, proč pro nás svého času byly neodolatelné.
Koněv je odstraněn a nemá moc smysl se zpětně ptát, zda šlo o správné rozhodnutí. Namístě je spíše otázka, co dál. Zastupitelé Prahy 6 již v září rozhodli o tom, že na místě pomníku má být vybudován památník osvobození Prahy, na jehož návrh bude vypsána otevřená výtvarná soutěž. To je náhrada, která skýtá velkou šanci. Nový památník by mohl být vybudován tak, aby nejednoznačnost osvobození vyjadřoval, a tím nám pomáhal se s minulostí vyrovnávat.
Památníky mají na kolektivní paměť velký vliv. Umějí vyznění některých událostí posunout a propojit významy, jež se doposud vyskytovaly odděleně. Snad účastníci soutěže této možnosti využijí a budou hledat způsoby, jak z památníku udělat provokující místo paměti, které nebude reprodukovat perspektivu jen jedné ze stran koněvovského sporu, ale osvobození vystihne ve vší nejednoznačnosti.
Vyhrožování trestním stíháním českých politiků je symbolická show pro ruské publikum, která mobilizuje k odčinění domnělé křivdy, a tím posiluje ruský identitní příběh
Koněv se řeckému králi Oidipovi nápadně podobá: i jeho nejprve vítali jako osvoboditele od nacistického monstra, po dvaceti letech se však ukázal jako zdroj poskvrny