Budu spolupracovat, jak se dá
Prvotina venezuelské autorky přibližuje hodně tíživou situaci v Jižní Americe
Mladá venezuelská novinářka Karina Sainz Borgová opustila rodnou zemi a usadila se ve Španělsku. V románovém debutu V Caracasu bude nejspíš stále tma se však do Jižní Ameriky vrací. Její hlavní hrdinka nicméně v nastalém státním rozvratu dělá též vše pro to, aby se dostala pryč, do Evropy. Aby ještě zahlédla světlo…
Pokud bychom uspořádali mistrovství světa v nenávisti vůči vlastní zemi, horkým favoritem na vítězství by jistě byl rakouský prozaik a dramatik Thomas Bernhard (1931–1989). Schválně se na konci každé věty na chvíli zastavte a uvědomte si, čí obličej vám vytanul na mysli: „Odcházím ze země, jejíž jazyk je sprostý, a duševní stav těch, kteří tímto sprostým jazykem hovoří, je úhrnem vzato nepříčetný. Odcházím ze země, řekl jsem si v železném křesle, v níž se jediným příkladem pro všechny stala takzvaná dravá zvěř. Odcházím ze země, v níž i za jasného dne vládne hluboká noc a v níž jsou u moci jen hlučně na sebe upozorňující nevzdělanci. Pokud odtud odejdu, řekl jsem si v železném křesle, všehovšudy se dostanu z odpuzujícího, žalostného a nevídaně potřísněného záchodu Evropy, řekl jsem si. Odejít odtud, řekl jsem si usazen v železném křesle, znamená nechat za sebou zemi, která mě již léta nanejvýš škodlivým způsobem utiskuje a při každé příležitosti, kdekoli a kdykoli, mi úskočně a zlovolně kálí na hlavu.“
Tento citát je z prózy Beton. Vypravěčka románu V Caracasu bude nejspíš stále tma v jednu chvíli zmiňuje jiné Bernhardovy prózy, nicméně s obdobným vyzněním: „Směsice pohrdání a strachu mě oddělovala od té země. Jako Thomas Bernhard ve Sklepě av Mýcení jsem začala nenávidět místo, kde jsem se narodila. Já jsem nežila ve Vídni, ale v samém středu hrůzy hrůzoucí.“
Tady si hned můžeme ukázat sílu opravdu dobré literatury. Thomasi Bernhardovi se objektivně nic nedělo – nikdo mu nic nebral, nikdo po něm nestřílel, rakouský autor byl „jen“otráven rakouskou nevětraností, malostí poměrů a názorů. Přesto o tomto „nic“dokázal napsat tak poutavě, že to zmiňuje někdo, kdo je až ve Venezuele, navíc v situaci, kdy se tam opravdu „něco“děje.
Toto není svědectví
Karina Sainz Borgová (1982) se narodila v Caracasu, ovšem román V Caracasu bude nejspíš stále tma publikovala už ve španělskému exilu, kam odešla v roce 2006. Působí jako novinářka a na svém kontě má též dva tituly literatury faktu. Dcera Španělky, jak zní doslovný překlad originálního názvu románu, jenž vyšel loni, je jejím prozaickým debutem.
Na konci textu čteme: „Tento příběh je smyšlený. Některé epizody a osoby v tomto románu jsou inspirovány skutečnými událostmi, ale nesledují faktografický cíl. Vycházejí z reality s literárním, nikoli svědeckým záměrem.“
Výhodou evropského čtenáře je, že nedokáže nuance takového textu stejně příliš rozpoznat – kdy se jedná o jasný odkaz k realitě či historii a kdy naopak o čistou fikci. Ostatně romány se nečtou proto, aby nad nimi člověk zkoumal, co se skutečně stalo a kdy se literát naopak posouvá na pole fikce. Romány mají stvořit svébytný svět, který na naši realitu vrhne nějaký stín nebo nové světlo. Je možné, že obyvatelé Caracasu mohou román Kariny Sainz Borgové číst správněji, tedy z hlediska faktů, nicméně tato výhoda jim ve světě fikce ještě nic nezaručuje.
Navíc si můžeme z vlastní zkušenosti vzpomenout, že líčení z pera exulantů bývá často posunuto tak, aby to ve světě byli schopni pochopit a aby je to zaujalo. Což opět není prohřešek vzhledem k realitě – té se román opravdu zodpovídat nemusí. Vadí to akorát tehdy, když je román kontaminován „průvodcovskými“větami typu „Václavské náměstí je náměstí ve středu Prahy.“.
„Znázornit jeden druh uvěznění druhým je stejně oprávněné jako znázornit kteroukoli věc, která skutečně existuje, nějakou jinou věcí, která neexistuje.“Tak zní motto Camusova Moru, které staletí předtím napsal Daniel Defoe. Dílo venezuelské spisovatelky zpočátku ale připomíná jiný Camusův román, Cizince. I v caracaském příběhu totiž vše začíná smrtí a pohřbem matky hlavní hrdinky.
Venezuelská bezútěšnost
Ocitáme se ve světě, kde zdravotnictví funguje pouze skrze tučné úplatky, kde se po ulicích pohybují se svolením vládnoucích politiků rabovací bandy a kde je v obchodech nedostatek všeho – luxusem se stávají i menstruační vložky. Mimochodem, až některý z českých komunistů bude u příležitosti 17. listopadu říkat, že za nich bylo líp, stačí mu připomenout, že za nich bylo tak dobře, že se i na toaletní papír stály fronty.
Vypravěčka Adelaida, pracující jako korektorka a editorka v novinách a později jako externí knižní redaktorka, zůstává po matčině pohřbu v bytě sama. Dvě staré svérázné tety žijí na venkově a jinak už nemá nikoho. Její snoubenec, investigativní novinář, byl zabit. Nacházíme se tak opět ve světě žen. V generaci matek to jsou ještě ženy, které byly muži oplodněny a opuštěny, ale v další generaci, té vypravěččině, už se neděje ani to: „Nikdy jsem nebyla u zrození. Nepočala jsem ani neporodila. Nikdy jsem v náručí nechovala žádné dítě. Neutišila jsem žádný pláč kromě svého.“
Je tu sice nejvyšší Comandante Presidente muž, ale jinak Karina Sainz Borgová nechává vykonat i pro Adelaidu klíčový čin – obsazení jejího bytu – ženskou bojůvku, skupinu tupých, infantilních samic. Někoho může bavit zkoumat, zda by oním diktátorem mohl být nějaký Chávez či Maduro, z hlediska románu to však není podstatné. Nad zemí se také samozřejmě pořád dál vznáší odkaz Simóna Bolívara (1783–1830), oficiální název státu je dokonce Bolívarovská republika Venezuela.
Mimochodem, věhlasný nositel Nobelovy ceny Gabriel García Márquez věnoval závěru Bolívarova života prózu Generál ve svém labyrintu, přičemž víme, že příchylnost kolumbijského prozaika k vládcům fungovala i v reálném světě – jen si vezměte jeho nechutné bratříčkování s Fidelem Castrem. Je to jakýsi bacil, který lidem infikuje potřebu k někomu vzhlížet. Tady narážíme na jihoamerickou – stejně by se ale dalo říct, že i východoevropskou – vleklou nemoc, náchylnost obyvatel nechat se ukolébat, chvilku si slastně pohovět a odpočinout si od všech štrapácí v náručí velkého vůdce.
Život a živoření
A přesně tak vypadá situace, k níž došlo v románovém Caracasu, jak ho líčí Karina Sainz Borgová, než se všechno pochopitelně zvrhne v krvavou revoluci. Dokresluje ji věznění bratra Adelaidiny kamarádky, při němž je neuvěřitelně surově mučen, a hlavně to, že samotná vypravěčka se již nedostane do svého zabraného bytu. Náhodou však otevře ten vedlejší, kde je ale nejdřív nucena zbavit se sousedčiny mrtvoly, než tam může pod její identitou žít. Kdo chce přežít, musí se stát spoluviníkem.
Autorka Venezuelu líčí jako zemi, kam se předtím odcházelo z Evropy také za novou identitou či novou pracovní nebo obchodní příležitostí, ovšem nyní je jediným logickým krokem návrat zpět. Adelaida si může v tomto směru gratulovat hned dvakrát – je zcela bez závazků, nemusí se na nikoho ohlížet. Navíc, co se týče sousedčiny identity, vyhrála jackpot. Nejenže objeví obálku s eury, jež jsou jakýmisi nadpenězi, něco jako marky a dolary v komunistickém Československu, ale sousedka měla
Karina Sainz Borgo i slušně nadité bankovní konto a především dvojí občanství – venezuelské a španělské. Proto když se Adelaida rozhodne odjet do Španělska, má velkou šanci, že jí to vyjde.
Dobré je si uvědomit, že tím hlavní hrdinka mezi veškerým vzpomínáním na dětství a dospívání, které se proplétá kapitolami, vlastně už Venezuelu škrtá ze svého budoucího života, i když ji za sebou samozřejmě potáhne pořád dál jako bolavou nohu. Jenomže už to nebude země šťastného dětství, už to nebude Caracas, kde získala vzdělání. Půjde o místa, kde se začala rozprostírat hrůza, strach a smrt, kde se nedalo žít ani dýchat, pouze živořit.
Karina Sainz Borgová drží svůj román zkrátka – v co nejúsečnějších větách a kapitolách, jako by se jakožto novinářka teprve pomalu osmělovala, než skočí do beletristického bazénu. V próze V Caracasu bude nejspíš stále tma tak nic nepřebývá, je to uměřené dílo, které díky tomu nepůsobí nijak začátečnicky. To, že prozaička Adelaidu natlačí do vedlejšího bytu a následně díky „dědictví“po sousedce nachází východisko z neřešitelné situace, může sice navenek působit jako autorská svévole, v příběhu to však nevyznívá násilně.
Hlavní hrdinka nakonec odlétá do Španělska, neboť předstírá, že tam cestuje za příbuznými, kteří pochopitelně nejsou její. Obecně se zdá logické, že když Latinoameričan odjíždí do Evropy, směřuje do Španělska, protože se tam bez problémů domluví, ovšem zdaleka tak tomu nebývá vždy. Společný jazyk nemusí být tím nejdůležitějším. Mnozí Latinoameričané se Španělsku při cestě do Evropy vyhýbají obloukem, jelikož mají pocit, že je tam na společenském žebříčku automaticky nasazují někam hodně dolů.
Ocitáme se ve světě, kde zdravotnictví funguje pouze skrze tučné úplatky, kde se po ulicích pohybují rabovací bandy a v obchodech je nedostatek úplně všeho
Příchozí odnikud
O tomto problému se dočteme i v esejistické antologii Druhý břeh Západu
(2004). Mexičan Leopoldo Zea píše: „Konflikt člověka, jenž má ve své krvi a ve své kultuře vládce i bastarda. Američan se stává bastardem nejen pokrevně, ale i kulturou či pouhým narozením v Americe, a nikoli v Evropě. Neboť pro Ibera, člověka z metropole, vychází nastejno kreol, legitimní syn kolonizátora, jako míšenec indiánky a Evropana. Před očima Evropanů se ten, kdo je narozený v Americe, musí cítit jako podřízený; naopak z pohledu indiánů bude on vykořisťovatelem ve službách kolonizátora.“
A Venezuelan Arturo Uslar Pietri dodává: „Beze jména není žádná identita. Když Říman říká, že je Říman, vyjadřuje pevnou a neochvějnou jistotu, totéž platí pro Francouze či Němce, ale když člověk z oné jiné Ameriky říká, co je, váhá a pociťuje nejistotu, protože žádné z obvyklých přízvisek ho nedokáže uspokojivě představit. Je to Latinoameričan, Hispanoameričan, nebo snad Iberoameričan? Pokaždé, když je mu dáno některé z těchto jmen, zažívá nevyhnutelný pocit, že je mrzačen.“
V poslední době jsme měli možnost číst několik různých prozaických „zpráv“z Jižní Ameriky. Třeba Madonu zabijáků Fernanda Valleja o kolumbijském Medellínu v době drogových válek nebo intimní novelu Mlha nad Iquique
mladého Chilana Diega Zúnigy. Jistě, dávat takto knížky dohromady je asi stejně citlivé, jako když britský recenzent nějaký český román nahodile srovnává s polskou či bulharskou knihou, aby ukázal, že má po východoevropské literatuře jakýsi rozhled. Každopádně zmíněné jihoamerické tituly jistě pro ty, kdo je v kvapíku běžného provozu minuli, stojí za připomenutí.
A navzdory všemu, co bylo výše řečeno o vztahu fikce a skutečnosti, nakonec román V Caracasu bude nejspíš stále tma českého čtenáře nejvíc zasáhne pasáží, kdy je hlavní hrdinka na závěr vystavena šikanování ze strany celníků – neboť to nemůže nepřipomenout umaštěnou zamřelost komunistického režimu v Československu: „Gutiérrez si dal ruce v bok. Už jsem se viděla, jak sexem platím za rychlou smrt. Co jsem měla dělat? Křičet? Proč? K čemu by to bylo? ,Jak si přejete, pane. Budu spolupracovat, jak se dá,‘ odpověděla jsem, jako bych už polykala semeno.“Kde jsou zavřené hranice, tam se okamžitě zvyšuje důležitost úlisně zákeřných celníků.