7. Osudový košický program

Vládu vzniklou v Košicích podle komunistických osnov domácí odboj příliš nezajímal

Před listopadem 1989 se museli studenti učit o tzv. Košickém vládním programu, který „vláda Národní fronty schválila v osvobozených Košicích 5. dubna 1945“.

Ve skutečnosti byl tento program přijat již 29. března v Moskvě a šlo o návrh komunistů, připravovaný Klementem Gottwaldem od konce roku 1944. Vysvětlení je prosté. Politické strany londýnského exilu přijely na jednání do Košic naprosto nepřipraveny.

Sociální demokraté se sice pokusili předložit svůj návrh, ale ten smetl ze stolu člen jejich strany (!) a nový předseda vlády Zdeněk Fierlinger, otevřeně sloužící zájmům Kremlu. Komunisté, kteří získali například post ministra vnitra, navíc úspěšně vsadili na „slovenskou kartu“a do vlády dostali při zrovnoprávňování obou národů hned dvě komunistické strany. V KS Slovenska hrál tehdy stěžejní roli JUDr. Gustáv Husák.

O nové vládě a neschopnosti i sobectví demokratických politiků by se daly popsat stohy papíru, ale zůstaňme jen u faktu, že ji během posledního měsíce války domácí odboj příliš nezajímal a pro jeho podporu toho moc neudělala.

Odstranění čtyř generálů Fierlingerova vláda na svém prvním zasedání naopak schválila usnesení o zřízení Vojenské rady při předsednictvu vlády. Text usnesení byl prakticky totožný s Gottwaldovým návrhem z 23. února 1945. V sedmičlenné radě byli až na místopředsedu vlády národního socialistu Jožku Davida už jen komunisté a jejich sympatizanti. Funkci zapisovatele a později tajemníka vykonával dokonce dosavadní předseda ilegální komunistické organizace v čs. jednotkách na východní frontě major JUDr. Jaroslav Procházka.

Podle toho i vypadala práce této rady: vláda schválila její návrh, aby byl dosavadní hlavní velitel čs. branné moci generál Sergěj Ingr poslán na zdravotní dovolenou. Zároveň byli ze svých funkcí rovněž okamžitě odvoláni generálové František Moravec (šéf rozvědky a nyní podnáčelník štábu Hlavního velitelství), Ondřej Mézl-Gak (zástupce čs. armády u nejvyššího velitele spojeneckých vojsk na Západě) a Bedřich Neumann-Miroslav (náčelník štábu Hlavního velitelství).

Tím byli ze hry vyřazeni hlavní představitelé vojenského zahraničního odboje, kteří měli o budování armády jasné

profesionální, nepolitické představy a měli kontakt s domácím odbojem.

Tuto čistku lze považovat za počátek diskriminace důstojníků západního odboje (ale nejen jich), která vyvrcholila po únoru 1948. Při dalším jednání Vojenské

rady 16. dubna 1945 si komunisté opět upevnili své pozice v armádě, když na jejich návrh vznikla Hlavní správa obranného zpravodajství (kontrarozvědka) a Hlavní správa výchovy a osvěty. Do čela první instituce byl postaven bezskrupulózní kapitán Bedřich Reicin a druhou ovládl major Procházka, oba fanatičtí komunisté. Procházka žil již od roku 1931 v Moskvě, kde překládal díla Marxe a Lenina do češtiny, a byl i členem Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Reicina zase v 50. letech paradoxně ve vykonstruovaném procesu smete systém, jehož zlo sám do té doby ztělesňoval.

Marná mise profesora Grni Generálové Ingr a Neumann po svém odvolání žádali, aby byli vysazeni na padácích v protektorátu a mohli se tak podílet na přípravě a řízení povstání proti okupantům. Jejich žádost vláda ovšem ignorovala, stejně jako problematiku leteckých shozů zbraní do protektorátu. Domácí odboj, jeho podpora i zcela logicky předpokládatelné povstání byly pro všechny strany košické vlády de facto jen na obtíž. Komunisté v Košicích měli v rukou trumf v podobě rychlého postupu Rudé armády a demokraté v ministerských křeslech se o ně nijak nechtěli dělit s lidmi z domácího odboje.

Proto se v Košicích nestal příliš vítaným hostem ani politický vedoucí Rady tří a emisar ilegální České národní rady profesor Josef Grňa. Toho partyzáni převedli za dramatických okolností 24. dubna 1945 na jižní Moravě přes frontu s cílem dostat jej do Košic, aby tam informoval vládu o situaci domácího odboje, vyjednal dodávky zbraní odboji od Rudé armády a vládu seznámil s požadavky České národní rady na politické uspořádání po válce. Grňa, přestože šlo o zatím nejvýše postaveného představitele českého domácího odboje, se kterým se dosud zcela izolovaná vláda dostala do kontaktu, se však v Košicích setkával jen se zdvořile zakrývaným nezájmem.

Až v době bojů na pražských barikádách podle Grňových vzpomínek vypukla cestovní horečka, kdy všichni chtěli být rychle v osvobozené Praze. Gottwald a jeho komunisté potřebovali výsledky povstání, jehož vznik je velice nepříjemně zaskočil, rychle dostat pod kontrolu a demokraté na straně druhé naivně spoléhali na to, že do Prahy dorazí jako první americká armáda.

Do té doby usedali lidé v protektorátu pod hrozbou trestu smrti u zakázaného rozhlasového vysílání z Moskvy a Londýna a s napětím poslouchali výzvy k boji proti okupantům. Málokdo tušil, že je to jen kulisa, zakrývající stolek s již rozdanými falešnými kartami.

Autor je historik VHÚ