Zdvojení ve vile aneb Výstava roku
Možná je to drzost, ale zkusme to hned úvodem: Tip na výstavu roku? David Böhm a Jiří Franta ve Ville Pellé, kteří jsou ode dneška opět volně k vidění. Přízemí a první patro napěchované pracemi všeho druhu pod scelující hlavičkou, která nemohla být přesnější: Vykladači světa.
Autorská dvojka Böhm (1982) a Franta (1978) se realizuje už přes dekádu nejvíc v kresbě a konceptu, hlavně instalaci a performanci. Na jedné straně spontánní, rychlá kreace, dílo okamžiku – na druhé straně zastřešující plán, vyztužený často solidní myšlenkou. Třeba: „Přemýšlet znamená zdvojovat se …, být vždy ve dvou.“Nebo: „Dnešní svět můžu definovat jediným rozporem: mezi množstvím možností a nemožností něco opravdu dělat.“Anebo: „Už není potřeba hledat obsah, jen intenzitu.“Ti dva ale pracují taky samostatně: před pár týdny vydal každý po nové knize. Böhm sestavil autorskou encyklopedii Antarktidy, kolážovanou skládačku na téma (A jako Antarktida), Franta nabídl komiksový příběh pražského chuligána, který je singl ( Singl). První vypíchl roli jedince v globálním celku a umění vidět jinak, druhý pak podtrhl motiv zábavy. Jeden s hlavou v oblacích, druhý nohama na zemi. Idealista s realistou ruku v ruce. Skvělá kombinace. Intenzivní.
Co číst?
Právě výrazová intenzita vrazí do člověka plnou silou, jen co nakoukne do prvního sálu v přízemí Villy Pellé. Valí se to na všechny jeho smysly: reprodukované i psané slovo, obraz, záznam performance, objekt, světlo i stín, viděné i neviděné. Böhm bez ruky – a samotná ruka, co kreslí. Hlas, který filozofuje na téma ADHD, ale občas to poplete, takže jede znovu. A jako bonus knihy, plakáty, prapory, dokonce hodinky s autorským motivem. Instalace punková, minimalistická, hřebíkem do zdi. Základní barevnost: černá a bílá. Návraty a motivické citace (ze sebe i jiných).
V patře pak rozměrná porce symboliky: hlava-prolézačka, nápadně připomínající legendární zeměkouli ze socialistického pískoviště, plus orel, který si urazil křídla při průletu příliš úzkou slavobránou. Co v tom číst? Třeba připomínku dětství jako základního herního terénu, připomínku magického vidění, které ohledává realitu jako soubor jedinečných, nevyčerpatelných tajemství, objevů a dobrodružství. Třeba odpor ke komickým, sebestředným nacionalismům a fašismům, které výhrůžně krouží nad současnou Evropou, potažmo nad celým světem a rozsévají své zbytečné strachy a úzkosti. A co v tom číst z hlediska umění? Odpor k řádu, popisu práce, rutinní tvůrčí próze.
Svět pohromadě
Böhmův a Frantův výklad světa je otevřený dokořán, v permanentním pohybu, nekonečně proměnlivý. Proces je jim nad cíl, provizorium nad definitivu, chyba nad neměnnou pravdu. Pokusy a varianty se počítají, jsou v zájmu věci. Omyl má stejnou hodnotu jako přesná trefa. Prostě všechno je možné. Teď a tady. Všechno je dovoleno. Šanci má kdokoli.
Výstava ve Ville Pellé funguje na kontrastu detailu a celku, slova a myšlenkového systému. Na jedné straně stovky kreseb, na straně druhé pak výstavní prostory pojaté jako ostrov svého druhu, jako autonomní zóna. V kresbě dominuje motivická trojčlenka hlava, ruka, člověk. Hlava jako generátor myšlenek, ruka jako jejich tlumočník papíru – a člověk jako svorník, společný jmenovatel. Sympatická figura, jednou kubizovaná, jindy v slušivém klobouku, která se hrne euforicky městskou krajinou a lapá život. Böhm a Franta fandí vitalitě, jejich práce je libidinózní, přináší ve výsledku slast. Intelektuální i emoční.
A přestože autoři sázejí na intenzitu výrazu a obsah odsouvají zdánlivě na druhou kolej, drží jejich svět pohromadě víc než atraktivní slupkou. Je to vlastně úplně jednoduché: Mají co říct. Sdělují sebe. Se vším všudy. Výstava roku, prodloužená do 14. června.