Prokletá Národní galerie
Je to mizerná satisfakce, když člověk zjišťuje, že odhadl, čím skončí mise možná nejpříšernějšího ministra kultury Antonína Staňka. V době jeho řádění se hladce dalo vyvěštit, že za rok už pomalu nikdo nebude vědět, jak se tento člověk jmenoval, ale paseka po něm se bude řešit léta. Nyní se tedy oficiálně potvrdilo, že Staňkovo odvolání dvou ředitelů (Národní galerie v Praze a Muzea umění v Olomouci) bylo vykonstruované a účelové. V případě prvního z nich Staněk plnil politické zadání, v druhém případě si nejspíš řešil osobní animozity. Policie nyní jeho trestní oznámení po zevrubném šetření odložila.
A co teď s tím, promiňte pánové, nic jste neprovedli, ale stalo se? A Staněk může dál dřepět v parlamentu za hezké peníze a nic se mu nestane. Nebude se zodpovídat za zničení připravených projektů v Národní galerii a za torpédování stavby nové budovy Středoevropského fóra v Olomouci. Můžeme nad ním vykonat morální soud, ale to je tak všechno. Jiří Fajt v Praze a Michal Soukup v Olomouci kvůli němu dostali cejch zlodějů a zejména Fajt byl protažený kanálem. No a teď se Staňkovo podezření nepotvrdilo, jeho boj proti korupci v sídle hříchu Praze nějak nevyšel. Jenže on možná větší malér způsobil na rodné Moravě. Však také trestní oznámení na předchozího ředitele Muzea umění Olomouc Pavla
Zatloukala, který tu vybudoval prestižní centrum středoevropského umění, si vážně koleduje o titul nehoráznost desetiletí.
Změna situace stran viny Jiřího Fajta ovšem znovu vygenerovala bojovné tábory a kopí už se ježí. Zkrátka šéfování Národní galerie je post, který je stále předmětem boje nejrůznějších zájmových a nátlakových skupin jak ze strany umělců a teoretiků, tak politiků. Takže hned je tu petice, že má být Jiří Fajt vrácen do svého křesla, zatímco jeho odpůrci křičí, že neprošel regulérním konkurzem. Aby se Fajt vrátil, je nesmysl, jednak tu již tři čtvrtě roku pracuje garanční rada NG, která připravila výběrové řízení, a hotový je i nový statut instituce. Fajtova repatriace bez účasti v novém řízení by mu neposloužila, jeho mandát by se dal dobře zpochybnit. Ovšem ti, kdo tvrdí, že Fajt neprošel výběrovým řízením, záměrně lžou. Regulérně jej vyhrál, ale ministr Riedlbauch jej nejmenoval, neustál politické tlaky. Bylo to špatné a svévolné rozhodnutí a otevřelo prostor intrikám, jejichž výsledkem bylo zmanipulované řízení a dosazení Vladimíra Rösela, jehož krátká éra skončila fiaskem. Po jeho odvolání jmenovala ministryně Hanáková Jiřího Fajta. Nejspíš se tehdy měl znovu terén přezkoumat za pomoci odborníků, ale chyba se stala už dávno předtím.
Ředitelské posty největších kulturních institucí jsou u nás pořád prokleté, jejich obsazování je zpolitizované a takový ředitel je pak kdykoliv odvolatelný. Pokud se tato praxe nezmění, nikam se nepohneme. Rozhodovat má odbornost, schopnosti, a ne to, zda se dotyčný zavděčí momentální politické sestavě.
Změna situace stran viny Jiřího Fajta vygenerovala bojovné tábory a kopí už se ježí. Zkrátka šéfování Národní galerie je post, který je stále předmětem boje nejrůznějších zájmových a nátlakových skupin jak ze strany umělců a teoretiků, tak politiků.