14. Deštivá noc barikád
Povstání, den druhý. 6. 5. 1945: přichází nečekaný spojenec v německých uniformách. Mluví ale rusky
Za tmy a v silném dešti v noci ze soboty 5. na neděli 6. května 1945 vyrůstaly po celé Praze barikády, s výjimkou míst ovládaných Němci.
Stavělo se do úmoru a ze všeho, co bylo po ruce: z nádob na popel, necek, dlažebních kamenů. Ke stavbě často posloužily i tramvaje, nákladní auta, stěhovací vozy a jiné zvláštnosti. Počet barikád, do jejichž stavby se zapojilo na 100 000 lidí, dosáhl obdivuhodného čísla 1582! Později se tvrdilo, že barikády zachránily Prahu, což je v době tanků trochu přehnané tvrzení. Každopádně však zvýšily sebevědomí a morálku povstalců, nyní již barikádníků. Staly se především ústředním symbolem povstání a za zmínku stojí i názor generála Kutlvašra:
Dejme tomu, že každá z nich zachránila aspoň jeden lidský život, a můžeme klidně předpokládat, že tomu tak bylo. Tedy bez barikád by pražské oběti na životech během povstání dosahovaly daleko vyššího počtu, než ve skutečnosti byly…
Do nedělních ranních hodin proběhla úspěšně hlubší organizace povstaleckého tábora, zároveň však vznikl i požadavek velitele jednotek SS v protektorátu hraběte Pücklera na bombardování Prahy:
Mnoho zápalných bomb, celé hnízdo musí hořet.
Přestože nacistům chyběly těžké bombardéry, dokázaly zvláště proudové stíhací letouny Me 262 Schwalbe (Vlaštovka), startující z ruzyňského letiště, napáchat v Praze citelné škody. Bomba jedné z „vlaštovek“dokonce v 17.40 zasáhla budovu vinohradského rozhlasu a na 80 minut přerušila povstalecké vysílání. Povstalcům se sice podařilo dvě či tři „vlaštovky“sestřelit, ale bylo jasné, že bez výraznější pomoci zvenčí bude brzy barikádníkům těžko, protože ku Praze již z několika směrů postupovaly silné bojové skupiny jednotek SS.
Jejich předvoje z rozsáhlého benešovského cvičiště SS již dokonce dorazily do Krče a k Pankráci ke škole na Zelené lišce, kde večer začalo docházet k prvním brutálním masakrům bezbranných pražských civilistů.
Celý den proto Pražané netrpělivě čekali, zda již do hlavního města dorazí Američané, kteří dopoledne osvobodili Plzeň. Nikdo však nevěděl, že další postup Pattonových vojáků, kteří mohli být snadno za necelé tři hodiny na okrajích Prahy, již den brzdil striktní sovětský požadavek, aby se Američané kvůli údajně již „probíhající“sovětské operaci zastavili
na linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Jednotky 1. ukrajinského frontu, vzdálené od Prahy 180–200 km vzdušnou čarou za Krušnými horami,
však zahájily postup na Prahu až šest hodin po vstupu Američanů do Plzně…
Zatímco jedni v Praze bojovali a druzí politikařili, další se vyhýbali jakémukoliv riziku jako čert kříži. Například stavby barikád v Holešovicích se ochotně zúčastnilo mnoho žen, dětí a starších lidí, zatímco ve sklepích se ukrývalo nemálo zdravých a silných mužů. Za této situace nechal velitel Holešovic štábní kapitán Jaroslav Cabicar tyto muže vyhnat na ulici, aby také při stavbě barikád přiložili ruku k dílu. Jednu takovou skupinu v počtu asi šedesáti osob vedl k Trojskému mostu npor. Bohumil Hoffmann. Když k mostu dorazil, zjistil, že mu více než polovina z nich cestou utekla. Mezi těmito „hrdiny“bylo nepochybně dost takových, kteří po skončení bojů týrali v ulicích zajaté Němce a potom jako „partyzáni“odjeli řádit do pohraničí.
V neděli byla již značná část Prahy v rukou povstalců, Němci však stále ještě pevně ovládali Dejvice, Hradčany, Strahov, část Malé Strany a na druhé straně řeky především karlínská kasárna, žižkovskou Pražačku, velitelství SS v právnické fakultě, sídlo gestapa v Petschkově paláci a dvoje povstalci obklíčená kasárna ve Vršovicích. Povstalci ale zároveň dokázali ukořistit několik obrněných vlaků a z nabytých strojů vytvořili i dvě malé tankové jednotky.
Již v půl páté ráno dorazila za nadšeného vítání povstalců i civilistů k smíchovskému nádraží první bojová skupina tzv. vlasovců – vojáků 1. pěší divize antisovětské tzv. Ruské osvobozenecké armády (ROA). Divizi velel generálmajor Sergej Kuzmič Buňačenko a o její účasti v povstání se dodnes vedou vášnivé debaty( vojenský pohled na problém viz článek dole). V České národní radě se kvůli tomu okamžitě rozhořel politický boj, protože zvláště její levicovou většinu iritovaly letáky vlasovců, že „bojují proti Hitlerovi a Stalinovi“.
Dlužno říci, že vlasovci v Praze tvořili velice širokou škálu osudů a motivů k vstupu do ROA. Vedle bělogvardějských emigrantů a mužů, ze kterých antistalinisty udělaly sibiřské gulagy, zde byli zoufalí řadoví rudoarmějci, z nichž „dobrovolníky“ROA udělalo všudypřítomné umírání a neskutečný hlad v německých zajateckých lágrech, i obyčejní zrádci a zločinci, jako několik tisíc příslušníků band Bronislava Kaminského, které předtím v povstalecké Varšavě zavraždily tisíce Poláků. Mnozí vlasovci však upřímně nenáviděli Němce a nyní se bojem s nimi chtěli očistit. Nebylo jim to však umožněno. Velký politický poker o Prahu s nimi nepočítal.
Autor je historik VHÚ