Ručník v ringu

Integraci Unie drží v rukou soudci

Německo musí pomoci svým sousedům s oživením ekonomik, prohlásila kancléřka Angela Merkelová. Pro vyznavače evropské integrace jde o důkaz velké panevropské myšlenky; pro odpůrce Německa jde naopak o důkaz rafinovaného plánu na ovládnutí celého kontinentu. Pravda je svým způsobem obojí. Ale zejména jde o kancléřčinu odpověď na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe z minulého týdne. Vítejte ve složité, ekonomické reálpolitice.

S pojmem „Realpolitik“přišel první v roce 1853 Ludwig von Rochau a dnes jej chápeme jako takovou politiku, která se příliš neohlíží na ideové, mravní či ideologické výzvy, ale funguje pragmaticky, na principu chladného vážení nákladů, zisků a ztrát. A o to tady jde.

Zpátky k příběhu. Německý ústavní soud je jednou z mála institucí, které důsledně zvažují, zda nějaký krok orgánů EU není v rozporu s německou ústavou. Není se moc čemu divit: Němci se děsí vzpomínky na rok 1933, kdy Adolf Hitler uchopil moc a pomocí zmocňovacího zákona se stal Führerem, jehož výnosy platily bez ohledu na říšský parlament. Německo od konce války důsledně věří na dělbu moci a přísahá na svou novodobou ústavu, jejíž principy má ohlídat ústavní soud. Aby nebyli jeho soudci poddáni aktuálním politickým náladám, přesunuli soud do dalekého Karlsruhe, v podstatě maloměsta (velikosti naší Ostravy) na samých hranicích s Francií. Autem to je z Berlína sedm hodin, když se zázrakem vyhnete zácpám.

Tento soud vydal stodesetistránkový nález, podle něhož se Evropská centrální banka protivila německé ústavě, když po roce 2008 začala nakupovat dluhopisy jednotlivých států Unie, aniž by takové rozhodnutí předtím prošlo testem přiměřenosti – tedy zda ve sporu různých práv postupovala ECB správně.

Jinak řečeno: soudci zásadně zpochybňují (leč nevylučují), zda nejsou akce ECB v rozporu a německou ústavou. Kdyby však právně skeptický pohled nakonec převážil, mohla by celá evropská integrace hodit ručník do ringu.