Bod obratu Evropské unie V
Od rozhodnutí německého ústavního soudu k rozpadu eurozóny? To by poškodilo i nás
ětšina důležitých evropských komentátorů se ještě vrátila k rozhodnutí německého ústavního soudu z Karslruhe, který výrazně omezil možnost Evropské centrální banky (ECB) nakupovat státní dluhopisy.
Nejostřeji se zatím vyjádřil komentátor Financial Times Martin Wolf. Ten tvrdí, že budoucí historici se budou vztahovat k rozhodnutí německého soudu tak, že znamenalo rozhodující obrat evropské historie směrem k dezintegraci.
ECB rozpuštěna a vypuštěna Nacistické Německo bylo poraženo 8. května 1945. Schumanova deklarace, která zahájila poválečnou integraci Evropy, slavila 9. května 70 let. Jen pár dní předtím vystřelil ale německý ústavní soud raketu přímo do samotného srdce EU. Jde o neuvěřitelný rozsudek a útok na základní principy ekonomie, integritu centrální banky, její nezávislost a právo EU.
Soud neřekl, že centrální banka nesmí dluhopisy kupovat. Vytkl jí ale nedostatek proporčního přístupu a vyslovil celou litanii stížností správného německého konzervativce. Centrální banka má podle soudců hlídat „veřejný dluh, úspory občanů, penze, ceny nemovitostí“. Nemá naopak pomáhat „špatným firmám“.
Jenže měnová politika nerovná se podle Wolfa ekonomická politika. Primární, smluvně daný zákonný cíl ECB je cenová stabilita, která je definována jako inflace, jež se má střednědobě nacházet pod dvěma procenty. Vše ostatní je druhotné. Přitom inflace se už mnoho let drží v eurozóně kolem jednoho procenta.
Podle rozhodnutí soudu možná nebude moci Bundesbanka jako největší akcionář ECB dále participovat v nákupu dluhopisů. Přitom evropské smlouvy jasně říkají, že ani ECB, ani národní centrální banky „nesmějí dostávat instrukce od vlád, členských států ani od kohokoli jiného“.
Německá Bundesbanka se tedy dostává do konfliktu zákonů a soudů, ale soud v Karlsruhe říká, že jeho názor je nadřazený evropskému právu i evropským soudům.
Němci vždy ctili nezávislost centrální banky. Nyní ale podřizují centrální banku vlastnímu soudnímu verdiktu, který navíc žádá ECB, aby brala v úvahu zcela pobočné a přidružené efekty měnové politiky. Nyní si tedy každá členská země může diktovat, na jaké politice ECB bude participovat a na jaké nikoli. Brzy bude tedy ECB rozřezána a vynulována. Rozpuštěna a vypuštěna, dalo by se říci v narážce na Cimrmana.
Rozhodnutí soudu se nevztahuje na nový program nákupu státních dluhopisů ECB v rámci koronavirového programu. Jenže konstrukce tohoto programu je stejná jako ta z roku 2015, takže verdikt soudu nemůže být jiný.
ECB může pokračovat v nákupu dluhopisů bez německé Bundesbanky, to ale může skončit až rozpadem eurozóny. Nebo může EU zahájit správní řízení s Německem za to, že nehodlá respektovat evropské právo. To ale může skončit podobně.
Jiný komentátor FT Wolfgang Münchau svým způsobem rozhodnutí německého soudu vítá, jakkoli se mu nelíbí jeho agresivní formulace. Není přece do budoucna správné a možné, aby se zóna společné měny opírala pouze o jednu nohu, jednu instituci, tedy centrální banku, která bude pořád napínat výklad toho, co může a nemůže, až k prasknutí.
EU má změnit základní smlouvy a eurozóna má mít společný dluhopis, společné pojištění vkladů anebo se má EU odhodlat k tomu, že bude restrukturalizovat a odpouštět dluhy jižním státům.
Jenže kde bere Münchau jistotu, že pokud by se EU odhodlala změnit smlouvy a položit přece jen základy fiskální unie, že to německý ústavní soud neodmítne stejně ostře či ještě rázněji než dluhopisový program centrální banky? A navíc – možná to vypadá, že ECB napíná či ohýbá evropské právo, faktem je, že Evropský soudní dvůr si to ale nemyslí.
Nyní si tedy každá členská země může diktovat, na jaké politice ECB bude participovat a na jaké nikoli
Najednou je jim Němec dobrý
Tolik někteří komentátoři. Co lze však považovat za fascinující, je radost, s jakou oslavují verdikt německého soudu na sociálních sítích čeští euroskeptici. Najednou jim je Němec pro jejich ideologii dobrý, najednou se jim hodí do krámu.
Lze mít jisté pochopení pro ty, kdo si potřebují pohladit ego v tom, že soudci v Karlsruhe potvrdili jejich názor, že do eurozóny nevstupovat. Něco zcela jiného ale je schopnost radovat se z toho, že eurozónu čekají velké problémy, když její jediná funkční instituce – centrální banka – bude mít možná svázané ruce. Ještě horší varianta je rozpad eurozóny, odchod Německa nebo Itálie.
My jsme totiž na výkonu eurozóny zcela závislí. Kdo přeje vše špatné eurozóně, přeje také vše špatné sám sobě.
Podobné je to s vyjádřením pochopení pro Němce, kteří „nechtějí prý vše pořád platit“. Copak Němci pořád všechno platí? Vždyť členství v eurozóně bylo pro Německo po dvě dekády extrémně výhodné, samostatná marka by byla mnohem silnější a německý exportní výkon mnohem slabší.
Hlavně ale není pravda, že Němci všechno všem platí. Jen v minulém století byly právě Němcům odpuštěny prakticky všechny dluhy hned dvakrát. Ve 30. letech i v 50. letech. To si ale Němci asi pamatovat nechtějí.