Mácha, kam se podíváš
Máchův Máj i po téměř dvou stoletích budí vášně: dočkal se přebásnění i filmové podoby a dráždí i konspirační teoretiky
Nejvydávanější titul v historii české poezie se dočkal nového přebásnění. K Máchovu Máji se neodkazují jen básníci a spisovatelé, ale i hudebníci nebo filmaři. Jak to dopadá, když se odváží sáhnout na modlu naší literatury? A může téměř 200 let stará báseň ještě sdělit něco nového?
Bylo dost pozdě, květen zrovna / začínal, lásku připomněla / hrdlička, která se ozvala / z borovic – hlas se nesl z okna. / Člověk měl pocit, že i mech tam / šeptá o lásce. Kvet strom bíle / a v růži slavík provinile / do srdce…“
Něco vám to připomíná, ale není to úplně ono? Ano, jde o známý Máchův Máj, jehož první sloky si ještě kdekdo pamatuje z povinné četby ze školy, ale v nové podobě. Postavit na hlavu ikonu české literatury se nyní rozhodl básník Ondřej Koupil. Svou sbírku, již v dubnu vydalo nakladatelství Akropolis, nazval jednoduše Květen. Použil v ní postup rekompozice, kdy si vzal původní Máchovu báseň a převyprávěl ji vlastními verši, respektoval při tom ovšem původní autorova schémata. Vznikla tak nová báseň na motivy Máje, která zachovává jeho formální členění, děj i veršování. Jak Koupil sám přiznává, postup rekompozice si vypůjčil ze světa hudby – podobným způsobem třeba skladatel Max Richter přepracoval Vivaldiho Čtvero ročních období. Pro Český rozhlas Vltava nyní chystá autorskou úvahu a herci čtenou ukázku z básně.
Volněji Máchu v uplynulých dnech interpretoval také populární instagramový básník Petr Soukup, který začátkem května zveřejnil na svém profilu verše: „Je pozdní večer / druhej květen / Prej jdu pozdě / a jsem kretén.“A dočkal se přes pět tisíc lajků. Obojí to dokazuje, že Mácha je i po skoro 200 letech stále v kurzu. I když, pravda, většinou jen v květnu…
Osm prvních řádků
Máj vyšel poprvé v roce 1836 a od té doby ještě snad třistakrát, k tomu navíc zhruba padesátkrát v překladech. Je tak vůbec nejvydávanějším titulem české poezie, jak uvádí Kritická hybridní edice Máje, již loni vydal Ústav pro českou literaturu s nakladatelstvím Akropolis. Svým významem pro českou literaturu se mu vyrovná snad jen Erbenova Kytice. „Na jedné straně je Máj bezesporu nejznámějším českým básnickým dílem, na druhé straně pro většinu ctěného českého obyvatelstva je Máj především osm prvních řádků a poslední čtyři. Ono emblematické ,Byl pozdní večer – první máj‘, ,hrdliččin zval ku lásce hlas‘ a ,Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!‘“připomíná spisovatel Jakub Šofar, pro nějž je Máj životní vášní. Za „máchologa“se podle svých slov nepovažuje, za „májologa“jej lze ale označit bez váhání. Májem se zabývá celý život, kromě jeho různých vydání sleduje a sbírá také různé adaptace nejznámější české básně a sbírek, které na dílo více či méně odkazují, má ve své knihovně téměř dvě stovky.
„Máchův Máj je živý snad i jen tou nezměrnou vydavatelskou péčí a tradicí, množstvím čtenářů, ale i dalších tvůrců, kteří se k básni vracejí a hledají její nová čtení. Konečně již v roce 1936 k máchovskému století Jaroslav Seifert s odkazem na volná Máchova práva žertoval ,Nových vydání záplava / se spěšně tiskne v lise, / to se to pěkně vydává, / když pěvci neplatí se‘,“připomíná nakladatel Filip Tomáš, který nejnovější verzi Máje vydal. První vydání Máchova díla nebylo ilustrované, až v roce 1865 jej poprvé kresbami doprovodil Bohuslav Kroupa. Od té doby Máj obrazem doplnilo mnoho známých výtvarníků. V roce 100. výročí vydání Máje vyšlo Máchovo dílo dokonce hned v osmnácti různých verzích, jedna byla například od Toyen a Jindřicha Štyrského. V tomto roce byl Máj také mnohokrát zhudebněn.
Mácha od Zrzavého i Myslbeka
Mezi nejkrásnějšími Máji je třeba upozornit na bibliofilskou edici ilustrovanou výtvarníkem Zdeňkem Sýkorou, jež vyšla roku 2007 v nakladatelství Aulos. Ač jde o relativně nový nakladatelský počin, na aukcích se jeho vyvolávací cena pohybuje okolo 20 tisíc korun. Pro sběratele jsou dále atraktivní například vydání, pod nimiž se podepsali výtvarníci František Kobliha, Max Švabinský nebo Mikoláš Aleš. Za zmínku stojí také čtyři roky staré zpracování ateliéru Krupka s linoryty Pavla Piekara na ručním papíře, jehož cena se pohybuje okolo 15 tisíc korun.
Nejikoničtější je ovšem Máj s ilustracemi Jana Zrzavého, který nakladatelství Aventinum vydalo na Vánoce 1924 a okamžitě byl rozebrán. Z něj se do čítanek dostala imaginární podobizna Karla Hynka Máchy, jež se lidem při vyslovení básníkova jména spolu se sochou od Josefa Václava Myslbeka na Petříně nejčastěji vybaví. Zasvěcený čtenář si vzpomene i na další atributy, spojené s jeho osobou, ne jen Máchovo jezero a líbání na Petříně: na turistu-chodce, romanticky bloumajícího českou krajinou, či otevřeně erotické tajné deníky. Ty mají podle spekulací spolu s Májem nést tajné poselství: konspirátoři míní, že podobně jako architekt Jan Blažej Santini šifroval do svých staveb tajné číselné kódy, tak i Mácha od zednářské lóže, s níž ho propojil jeho učitel Josef Jungmann, dostal úkol, aby do Máje zakomponoval určité sdělení. Poté, co úkol splnil, měl být literát lóží zlikvidován: „Kdyby Mácha nezemřel v důsledku hašení požáru v Litoměřicích, zemřel by v blízké době jinak, více či méně přirozenou smrtí,“píše Jakub Šofar v revue Dobrá adresa vydané ke dvoustému výročí Máchova narození. Originál Máchova erotického deníku byl dlouho nezvěstný, než se našel pohřbený spolu se spisovatelovými ostatky na Slavíně, rukopis Máje je v soukromém vlastnictví.
Máj je podle Jakuba Šofara nadčasovou ryzí poezií s velkým P, jež se nedá osedlat a ideologicky zneužít. Jako každé velké dílo ho lze interpretovat mnoha způsoby. Mácha sám text původně opatřil poznámkou, že účelem skladby je především oslava jarní přírody, chtěl tím ale hlavně zmást dobovou cenzuru.
Kdo se s Májem setkal naposledy ve školních lavicích, možná ho stále mylně považuje za milostnou báseň. Tato skladba je ale především o vině a trestu, o smrti. Grafická podoba Května na tento mýtus upozorňuje už na přebalu, do nějž je vytlačeno kolo, mučicí nástroj, na němž našel smrt „strašný lesů pán“Vilém.
Ve vydáních z let 1941–1945 je ve scéně, kde kumpáni oplakávají Viléma, z ideologických důvodů změněno provolání „Vůdce zhynul“na „Pán náš zhynul“