Kamarád lovců lebek

V pondělí zemřel ve věku 89 let cestovatel, spisovatel a etnograf Miloslav Stingl

Na svou poslední cestu se vydala česká cestovatelská legenda Miloslav Stingl, autor desítek knih a muž, který stihl procestovat svět v době, kdy ještě bylo možné spatřit rychle mizející zbytky tradičních společností neznalých písma. Měl velké pochopení pro kulturní rozmanitost, ale často rád připomínal havajské přísloví, jež tvrdí, že „nade všechny národy je lidství“. Na poslední výpravu se vydal mistr slova, vtipu a galantnosti.

Oficiálně se uvádí, že spisovatel, cestovatel a etnograf Miloslav Stingl uskutečnil celkem čtrnáct cest kolem světa, v zahraničí v souhrnu strávil bezmála dvacet let, napsal 43 knih, které vyšly v Česku i zahraničí ve 240 vydáních v celkovém a vpravdě fantastickém nákladu přes sedmnáct milionů výtisků. Žádný jiný český autor se těmto metám ani zdaleka neblíží. A ještě jedno číslo stojí za pozornost: cestovatel se sám dokázal domluvit sedmnácti jazyky.

Touha po velkém světě

Miloslav Stingl se narodil 19. prosince 1930 v Bílině, ale rodina se několikrát stěhovala – jednak kvůli zaměstnání jeho otce, který pracoval jako důlní inženýr, ale také z důvodu nacistického obsazení Sudet.

Už od dětství projevoval touhu cestovat a poznávat nová místa, kterou v něm možná podnítila četba dobrodružných románů Karla Maye. Stingl se celoživotně zajímal o nativní Američany, zejména o civilizace, které vytvořili ve Střední a Jižní Americe. Po gymnáziu vystudoval mezinárodní právo na Univerzitě Karlově a následně dostal umístěnku do Karlových Varů, kde se z něj stal krajský inspektor pro umění tamějšího Krajského národního výboru.

Později se při zaměstnání zapsal ke studiu národopisu na Filozoficko-historické fakultě téže univerzity, přičemž školu absolvoval v roce 1960. V době jeho studií pracoviště vedl Otakar Pertold, jeden ze zakladatelů české religionistiky. Stingl předložil kvalifikační práci věnovanou náboženství jihoamerických Araukánů, přičemž v ní naznačoval nějaké podobnosti místního jazyka se sanskrtem, na který byl Pertold odborník. Při obhajobě mu prý tehdy pěkně zatopil. informací plyne, že se nikdy k žádné spolupráci s nikým, včetně StB, neupsal, nakonec nevstoupil ani do KSČ. Cestovní doložku dostal až v polovině padesátých let a od té doby začal Stingl intenzivně cestovat do zahraničí.

Jak se asi dalo vycestovat v době komunistického Československa a udělat cestu kolem světa? Stingl rád vyprávěl, že si šel zakoupit letenku do pobočky Air France na Václavském náměstí, a jakmile vycestoval, okamžitě změnil rezervaci letenky tak, aby měl zastávky v místech, jež hodlal navštívit. Sluší se podotknout, že letecké cestování nebylo tehdy tak rozšířené jako v době před koronavirem, bylo nákladné, vyžadovalo více nároků na organizaci a nic nešlo řešit online jako dnes.

Procestoval svět jako málokdo, mluvil sedmnácti jazyky, napsal přes čtyři desítky knih, zblízka pozoroval zvyky lovců lebek a stal se i čestným náčelníkem indiánského kmene Kikapú. Tím vším Miloslav Stingl vynikal.

Domestikace lovců lebek

Stinglovi se podařilo navštívit mnoho míst a kultur, do kterých euroamerické vlivy zasáhly jen částečně. Probíhající kulturní změny si však velmi dobře uvědomoval, například v rozhovoru pro LN v říjnu 2015 uvedl, jak ho zaujali Šuárové, které navštívil na začátku šedesátých let: „Pro mě byli obzvláště zajímaví indiáni Šuárové v Ekvádoru, někdejší lovci lebek, kteří vytvářeli i malé trofejní hlavy tsantsa.“

Jejich způsob života se však od jeho návštěvy zásadně změnil. „Šuárové mají vlastní televizní stanici, rádio a tři letadla... To je samozřejmě obrovská změna, protože před půlstoletím ekvádorští indiáni svou televizi neměli,“řekl tehdy. A neměnily se jen jednotlivé země a lidé, došlo k rozpadu koloniální soustavy a padla železná opona. A to všechno mělo obrovské dopady na cestování.

Ověnčené knihy

Stingl se již za socialistického Československa stal nejvydávanějším česky píšícím autorem. Dobře známé jsou jeho knihy Indiáni bez tomahavků (1966), Za poklady mayských měst (1969) či třeba Války rudého muže (1986). Zájem o jeho dílo neuvadl ani po sametové revoluci, i po ní neustal v cestování a psaní.

V devadesátých letech i v novém tisíciletí vydával nové knihy a vyšly některé reedice. Například Martin Rychlík připravil pečlivě editovanou dvoudílnou knihu Ostrovy krásy, lásky a lidojedů (2011, 2012) věnované Oceánii. Jedná se o sebrané spisy, které vycházejí z knih Ostrovy lidojedů (1970), Poslední ráj (1974), Neznámou Mikronésií (1976) a Očarovaná Havaj (1981). Martin Rychlík ji doplnil o novou literaturu a připravil podrobné editorské poznámky.

Občas jsem byl u toho, když knihu připravovali. Při té příležitosti bylo hodně času povídat si o jeho cestách a o tom, jak je organizoval.

Úplný přehled o jeho životě, cestách a publikacích nabízí kniha Miloslav Stingl: biografie cestovatelské legendy (2016), kterou v úzké spolupráci se Stinglem připravil Adam Chroust. A oprávněně za ní dostal cenu Magnesia Litera.

Napříč Novou Guineou

Názory odborné veřejnosti na osobu Miloslava Stingla se však různily. Našli se i tací, kteří jej pokládali jenom za cestovatele a spisovatele, jehož knihy postrádají odbornou úroveň. Faktem však zůstává, že byť psal převážně popularizační práce, vždy se pečlivě orientoval v odborné literatuře, během pobytů v zahraničí vydával také odborné texty, přednášel na univerzitách a vystupoval na konferencích. Některé jeho knihy se dočkaly recenzí v zahraničních odborných časopisech, například práce Kunst der Südsee (1985), jež česky nevyšla, je odborným pojednáním o umění Tichomoří.

Práce v Československé akademie věd mu také přinesla mnoho příležitostí cestovat a navazovat kontakty se zahraničními kolegy. Rád vzpomínal na svou účast na světovém kongresu antropologických a etnologických věd v Moskvě (1964), kde se seznámil s celou řadou významných antropologů a antropoložek a s oblibou se vracel k tomu, jak se tam tehdy setkal se slovutnou Margaret Meadovou, která si prý tehdy vykračovala po Rudém náměstí v exotickém šatu a se svou pověstnou dlouhou holí.

Vzhledem k mému vlastnímu odbornému zaměření na kultury Oceánie mě nejvíc zajímají jeho zkušenosti z této části světa a texty, které o ní publikoval. Velice rád jsem naslouchal zejména jeho vyprávění o cestách na Novou Guineu, na kterou jsem měl příležitost se sám opakovaně vrátit. On tam však cestoval v době, kdy ještě celá polovina ostrova byla pod koloniální kontrolou Austrálie (do roku 1975). Procestoval nejen pobřežní oblasti, ale vydal se také do hor ve vnitrozemí, které byly kolonizátory prozkoumány jen krátce před druhou světovou válkou a v šedesátých letech se stále jednalo o divokou a málo známou část ostrova, jejíž obyvatele neměli Australané zdaleka pod kontrolou. Ani v současnosti se nejedná o bezpečnou část země a o mezikmenové války není nouze. Na jeho vyprávění o Nové Guineji mě zaujala jedna drobnost: Stingl dokázal s odstupem mnoha let přesně uvádět jména míst včetně malých vesnic, kterými projížděl. Měl neuvěřitelnou paměť, zřejmě i proto se dokázal naučit tolik jazyků.

„Pro mě byli zajímaví Šuárové v Ekvádoru, někdejší lovci lebek, kteří vytvářeli i malé trofejní hlavy tsantsa. Dnes mají vlastní televizní stanici, rádio a tři letadla...“

Stingl ovládal sedmnáct jazyků. Jedním z nich, jímž se alespoň částečně domluvil, mluví lidé skupiny Kumu. Ta žije v horském prostředí ostrova Nová Guinea.