Bez publika nelze tvořit

Diváci k umělecké produkci nutně patří, míní Jana Semerádová, flétnistka, hudební dramaturgyně a umělecká vedoucí barokního souboru Collegium Marianum.

LN Na konci dubna vám vyšlo CD Chaconna pro princeznu. Je to album sestavené ze skladeb pro princeznu Annu Hannoverskou. Jak si to máme představit? Byly tyhle skladby, napsané učitelem Händelem, jako nějaká základní umělecká škola, „liduška“pro nobilitu?

V případě princezny Anny je tomu trochu jinak. Například ne každý si mohl dovolit Händela za učitele. Händel navíc nerad vyučoval a vyhýbal se tomu, ale v případě Anny Hannoverské udělal výjimku, protože jak sám řekl, byla to „flower of princesses“. Byla velmi nadaným dítětem, učila se u Händela na cembalo, později i skládala a měla též nadání výtvarné, malovala krásné obrazy. Ale to nebylo její jedinou náplní, její povinností bylo i vládnout, protože se vdala za Viléma Oranžského.

LN Byla tedy hráčkou na slušné úrovni?

Podle dobových zmínek to musela být vynikající cembalistka. Možná v dnešní době, kdyby se nenarodila jako princezna, klidně mohla být profesionální hráčkou a veřejně koncertovat, ale tehdy to nebylo možné. Proto svůj um vložila i do jiných činností.

LN Skladby jste vybírali podle toho, zda byly určeny pro ni, nebo to byly princezniny oblíbené kompozice? Či lze najít i jiné pojítko?

Odjakživa jsem si přála natočit skladby Jeana-Marie Leclaira a mám velmi oblíbené jeho sonáty z opusu, který věnoval princezně oranžské právě během pobytu na jejím dvoře v holandském Haagu. Také jsem věděla, že princezna je spojená s Händelem, a tehdy začal můj výzkum. Ráda hledám neznámé skladby a měla jsem velké štěstí, protože existují lekce, které Händel napsal pro princeznu, a taky v době, kdy Annu učil, vydal sbírku svých francouzských suit pro cembalo.

Před pár lety jsem začala spolupracovat s cembalistou Erichem Traxlerem, který dokáže skvěle zahrát v jakémkoli stylu a s patřičným nadhledem. Přesně to jsem právě pro tento projekt potřebovala, protože Händel musí být zahrán tím nejpovolanějším cembalistou. Tak se začala skládat dramaturgie. Vedle sonát od Leclaira a Händelovy suity d moll jsem vybírala z tanců, které jsem našla ve sbírkách kontratanců, ty se tehdy na londýnském dvoře s oblibou tančily a některé nesou i princeznino jméno. Jeden jsem vybrala a na tento tanec jsem si improvizovala variace.

LN Šlo tedy vše hladce?

LN Konzervativní publikum ale často novoty nechce, protože barokní hudba je přehledná a posluchače nezaskočí, na rozdíl od mnoha soudobých skladeb.

Pokud takový projekt uvedete na festivalu, který prezentuje alternativní i jazzovou hudbu, tak si své publikum najde i takový novátorský program. Sama jsem vyrostla na soudobé hudbě. V barokní a klasicistní hudbě se však cítím jako doma a vlastně mi nic neschází, nicméně jemné a promyšlené propojení starého a nového vnímám jako určitou výzvu. Šíří tvůrčí rozmanitosti se odlišuje dnešek od minulých staletí, kdy byl oblíbený určitý styl: v baroku především francouzský a italský, dokonce byly snahy tyto styly sjednotit v jeden smíšený, dalo by se říct, že to byla i snaha o souznění mezi národy. Někteří skladatelé zůstávali věrni starému způsobu psaní, jiní chtěli jít dopředu, ale vždy ten styl udával tón. V rámci jedné stylové epochy tvořili neuvěřitelní géniové, ale pak je tu spousta hudby, která je takzvaně provozní. Tu už si zase tolikrát neposlechneme, protože bez kontextu doby zní nesrozumitelně. Mnohá díla soudobé hudby, aniž to dnes víme, nás přežijí, a je proto potřeba, aby nová hudba vznikala a nijak se nepřetrhla kontinuita.