Když jednou vysychala Vltava
Českobudějovický spisovatel se v novém románu opět vrací do jižních Čech i ke svým oblíbeným tématům
Asi nelze začít jinak než studnou. Nejen proto, že v ní je objeveno to, co se dostalo do titulu nového románu Jiřího Hájíčka, tedy ony Plachetnice na vinětách. Jde také o fakt, že jedním z motivů příběhu je čím dál horší sucho. A v neposlední řadě lze studnu vztáhnout i na samotnou tvorbu jihočeského prozaika. Jak moc je studnice jeho témat ještě plná? Jak moc se naopak ta z předchozích románů v Plachetnicích na vinětách opakují? Jde o potvrzení toho, že se jedná o témata pro Jiřího Hájíčka (1967) podstatná, či spíš o náznak skutečnosti, že už sám sebe vykrádá?
Teď, když jsme vylezli z prázdné studny, čím pokračovat… Patrně ženou. Po románu Rybí krev se Jiří Hájíček v Plachetnicích na vinětách vrací k hlavní ženské postavě. Nutno podotknout, že mnozí právě v tom viděli slabinu Rybí krve, románu, jenž získal titul Kniha roku Magnesia Litera. To je ovšem řeč o recenzentech a šířeji o literárním prostředí, z pohledu čtenářů je skutečnost, že je hlavní postavou nového románu žena, jistě trumf: mezi čtenáři obecně samozřejmě převažují ženy.
A tak ač tedy Jiří Hájíček publikuje již více než dvacet let, dá se říct, že se novým románem velmi dobře přiřadil k současnému trendu brněnského nakladatelství Host, které dnes zajišťuje hlavní přísun tuzemského čtiva. Čímž vlastně jihočeský prozaik potvrdil dojem, že především pro ženy píšou nejen tamní spisovatelky, ale rovněž spisovatelé.
Abychom ale nevymýšleli to, co již bylo zformulováno, stačí odcitovat, co na adresu těchto literátů, „kteří bez výraznějšího stylu vyprávějí fádní příběhy z dobře známého světa“, napsal Petr A. Bílek: „Nejnosnější chovnou líheň si na ně zřídilo brněnské nakladatelství Host, kde si je pěstují za zvuku mantry, že když se něco čte lépe než Joyceův Odysseus, tak to přece musí být i lepší než ten Odysseus. A tak dnes dominují romány, kde se úplně běžným lidem dějí úplně běžné věci, a člověk si říká: snad stačí, že v tomhle žiji, proč o tom musím ještě číst.“
Odporní predátoři
Jenže co si myslí recenzent, si většinou nemyslí čtenáři – přesněji řečeno běžní čtenáři nevědí a ani je nezajímá, co si recenzent pomyslel. Ne každý prodává nemovitost prostřednictvím realitní kanceláře, ne každý se zbavuje vozidla prostřednictvím autobazaru a ne každý se orientuje v knižní produkci prostřednictvím recenzí. Navíc existuje spousta lidí, kteří by namítli, že o úplně běžném životě si právě chtějí číst.
Anebo skutečně nechtějí číst o běžném životě, ovšem jinak než Petr A. Bílek. Ten měl na mysli to, že správný umělec má být odvážný, ne nudně popisný, má s našimi životy pořádně zatřást a tím nás zneklidnit. Ale běžný čtenář by měl na mysli to, co je na úplně opačném konci spektra – dílo únikové, které mu má dát na jeho všední život na chvíli zapomenout a uklidnit ho.
Bylo by nesmyslné obviňovat jihočeského prozaika z konjunkturálnosti, neboť v Plachetnicích na vinětách nacházíme právě toho Hájíčka, jakého léta známe, tedy další příběh, kde se úplně běžným lidem dějí úplně běžné věci. Hlavním tématem novinky je rozvod a „nový život“ženy, jež má daleko k mládí a podobně daleko do důchodu. Což je téma – pokud se člověk rozhlédne kolem sebe – opravdu velmi frekventované a palčivé. Nejen studny, ale i ženy jsou totiž čím dál víc na suchu.
Téměř to vypadá, že emancipací, ekonomickou soběstačností žen a rovněž nejrůznějšími pravidly byli muži – či to, co z nich zůstalo – zahnáni do podivné defenzivy. Stali se odpornými predátory, kteří se údajně věčně dívají na porno a jsou na všemožných erotických seznamkách. Ve finále to má však za následek, že mnohé z těch žen „na suchu“jsou nuseny svého prince hledat právě na oněch erotických seznamkách. Tomu se říká vítězství paní Pyrrhové, respektive, pardon, paní Pyrrhos…
Kdo se stará víc
Marii, hlavní hrdince Plachetnic na vinětách, je sedmačtyřicet, má za sebou rozvod a taky má dceru, takže ji od propadu do virtuálního světa a naprostého zmaru roky chránila plnokrevná realita. Univerzitní profesorka, již sledujeme v průběhu jednoho kalendářního roku, je navíc nucena se čím dál častěji vracet na rodný venkov, protože její rodiče mají stále víc zdravotních neduhů, které se pořád zhoršují. Tady je další velmi frekventované současné téma – péče o rodiče či prarodiče. Což je většinou pro mladé, kteří mají rodiny a kariéry, případně o oboje z plných sil usilují, značně rušivé. Zvlášť když v důsledku toho odešli z domova. V Mariině případě do Prahy.
Na to navazuje další trpké téma, často přímo nevyslovované: totiž jakási přetahovaná sourozenců, kdo se bude o rodiče starat, přičemž to většinou automaticky padá na toho, kdo zůstal doma či kdo je blíž. Naopak u toho, kdo je dál nebo odešel, tato pozice vytváří pocit viny, případně musí postupem času čelit různým jízlivým narážkám. Ty neustále vyslovuje i Mariina sestra, jež se přesunula pouze do sousední obce.
Marie teď, když je rozvedená a dcera studuje ve Vídni, však má konečně víc času, takže za rodiči může jezdit. Možná je to jistý způsob terapie – nezabývat se tolik sebou. Proto se o prázdninách dokonce usadí v sestřině bytě v krumlovském paneláku, aby byla rodičům nablízku. Může se zdát zvláštní, že nebydlí přímo v rodné vsi. V románu je to nějak vysvětleno, ovšem tato oklika autora asi spíš lákala proto, aby mohl čtenářům nabídnout romantické kulisy Českého Krumlova a aby v nich mohl Marii dopřát i krátké milostné vzplanutí.
V románu čteme o turisty přehuštěném centru Českého Krumlova, přičemž si vzpomeneme na nedávný sociální experiment Kateřiny Šedé, jež ve „vybydleném“středu tohoto města ubytovala lidi, kteří měli popisovat, jak se jim tam žije. A tak můžeme vidět, jak někdy jde všechno rychle, nyní je totiž Český Krumlov prázdný. Díky tomu si můžeme taky uvědomit, že i když máme mnohdy pocit života v naprostém bezčasí, přece jen se pořád něco děje. Před lety to byly povodně, teď to třeba nebude trvat tak dlouho a Českému Krumlovu ubydou zas vodáci, protože nebude dost vody.
Slepé uličky mizí
V Plachetnicích na vinětách opravdu narážíme na motivy a témata, které známe z předchozích textů Jiřího Hájíčka. Tvrdohlavost vesničanů, kde vzájemná nevraživost trvá dlouhá desetiletí. Zaměřenost na statek a vůbec obecně na majetek. Samozřejmě neustále prosvítá i neblahá historie, kdy čtyřicet let komunismu naprosto rozvrátilo život na vesnici. Vedle toho v Mariině příběhu můžeme zachytit rovněž otazník, zda je správné se někam drát, nebo zda nemá člověk zůstat tam, kde se narodil. Název románu potom odkazuje k častému koníčku venkovských lidí – a to je leckdy až nadměrné požívání alkoholu.
Plachetnice na vinětách by se tak mohly stát velice úspěšným titulem, jelikož nabízejí „dobře známý svět“hned dvakrát. Ten, který popisují, a taky ten, který čtenáři většinou již znají z předchozích Hájíčkových románů. Můžeme si tu též říct, že tvorba českobudějovického literáta skutečně nikdy nebyla nijak výbojná či novátorská, to by ani k popisu venkovského
Jiří Hájíček života nesedělo. K psaní o usedlostech usedlost zkrátka pasuje.
Totéž můžeme spatřit v tvorbě jiného jihočeského tvůrce, Jana Štiftera (1984). Ten zaznamenal slušný čtenářský úspěch románem Sběratel sněhu (2018), i když v literárním prostředí zůstal prakticky nepovšimnut. Letos publikoval soubor kratších próz Světlo z Pauliny a i do něj se otiskla autorova fascinace historií, především obdobím, kdy ještě v jižních Čechách žilo německy mluvící obyvatelstvo. Což ho rovněž tlačí do poměrně nevýbojného, archaizujícího projevu.
Světlo z Pauliny působí, jako kdyby Jan Štifter chtěl rychle něco vydat, aby navázal na úspěch Sběratele sněhu. Soubor sice nabízí taky pár náznaků, že se mladý prozaik stále zlepšuje a ještě bude zrát, a to nejlepší tak má teprve před sebou. Zároveň však je otázkou, jestli čtenáře naláká souborem povídek, protože tento žánr se prodejním hitem nestává.
Ostatně dobře to lze odečíst právě z díla Jiřího Hájíčka. Opravdový úspěch zaznamenal až romány Selský baroko (2005), Rybí krev (2012) a Dešťová hůl
(2016). Ještě se k nim možná dá přiřadit novela Zloději zelených koní (2001), která se dočkala i filmové verze – ta nicméně narazila, neboť v ní byl obyčejný život nasnímán příliš obyčejně. Vedle toho spisovatel odsunul stranou raný román Dobrodruzi hlavního proudu (2002) a novelu
Fotbalové deníky.
Povídkové sbírky Snídaně na refýži (1998) a Dřevěný nůž (2004) pak Jiří Hájíček protřídil a vybrané texty ještě prokrátil, načež vyšly ve výboru Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku (2014), doplněné některými novějšími prózami. Zde však šlo spíš o nakladatelský tah, o snahu nějak vyplnit mezeru mezi romány. Vůbec v tomto přístupu k vlastnímu dílu můžeme asi najít kombinaci autorského odstupu a uvědomění si literární reality – co je ceněno a co chtějí čtenáři, co zafungovalo, co nikoli.
Jihočeský prozaik Jiří Hájíček přichází po úspěšných románech Selský baroko, Rybí krev a Dešťová hůl s novinkou Plachetnice na vinětách. Hlavní hrdinkou románu je žena po čtyřicítce, jež se pokouší vypořádat s rozvodem. A nejen s ním.
Jako kdyby jihočeský spisovatel neustále bojoval především s tím, že se snaží být pořád jemný a zároveň ke čtenářům tak moc vlídný, až to někdy působí nemotorně
Hra na nejistotu
Otázkou je, zda tuplovaná povědomost světa Plachetnic na vinětách není též náznakem, že se Jiří Hájíček už stává oním autorem za zenitem. Předchozí Dešťová hůl ještě dosvědčovala zlepšování – ale třeba při srovnání se zmíněnými Dobrodruhy hlavního proudu by to vysvitlo velmi jasně.
Co se týče Plachetnic na vinětách, lze kvitovat kupříkladu to, že pražská linka konečně neskřípe, jako tomu bývalo v předchozích Hájíčkových textech, působí přirozeně a styl je celkově zase o něco čistší. Jihočeský spisovatel jako by neustále bojoval především s tím, že se snaží být v určitých situacích jemný a zároveň ke čtenářům vlídný, až to někdy působí nemotorně. I v novince třeba již v době, kdy dobře víme, že Mariina dcera se jmenuje Lenka, čteme nadbytečně „dcera Lenka“.
Každopádně předchozí Dešťová hůl už byla porotci Magnesie Litery přehlédnuta, následně se Jiří Hájíček ještě nechal částí poroty v čele s básníkem Petrem Hruškou natlačit do nešťastného odmítnutí Státní ceny za literaturu, čímž možná urazil literární bohy, abychom použili nejotřepanější sportovní hantýrky. Přijetí románové novinky tedy ukáže, zda prozaikovi z Českých Budějovic budou do plachet opět foukat literární experti i čtenáři, nebo už pouze ti druzí.
V době, kdy se ve zdejším literárním prostředí klade velký důraz na to, kde a jak moc je ten který český literát překládán, mnohdy ovšem dochází rovněž ke zvláštní dvoukolejnosti – v tuzemsku je již „odpískán“, v zahraničí teprve překládán. Což vede k tomu, že si pak takový literát doma připadá jako nechtěný a pro sebevědomí si musí jezdit za hranice, neboť čeští odborníci už zkrátka nepovažují za zajímavé jeho dílo nadále sledovat. Takto neviditelným se bohužel stal i již zmíněný Petr Hruška se svou poslední sbírkou Nikde není řečeno. Protože nikde není řečeno, že někdo má něco zajištěno navěky. „Zavedený“totiž někdy může být jen jiný výraz pro „za zenitem“.
Ale to už samotný literát neovlivní. Podstatné je, aby vždycky dal do svých textů všechno, co v dané chvíli mohl. Není tak žádná ostuda, když je jeho studna na konci naprosto prázdná. Ba právě naopak.