Ach, ty zlolajné barvy…
Barevná fasáda hraje v kontextu města i dané lokality významnou roli, ne vždy ji však dnešní majitelé staveb zvládají
Paneláky sice byly nové, ale všude dominovala betonová šeď… A pak přišla sametová revoluce, po níž se domy vracely rodinám původních vlastníků. Postupně si řada lidí vydělala na bydlení, o němž vždy jen snila – vlastní domek někde v satelitu. A přišel opačný extrém, jako kdyby si předchozí nedostatek barev lidé chtěli rychle vynahradit.
Noví majitelé začali stavby barvit jako velikonoční vajíčka: čím agresivnější tón, tím lepší, a že jen některé barvy spolu ladí, zatímco jiné ani náhodou, nikoho příliš nezajímalo. A tak se vedle sebe začaly objevovat divoké a někdy až ďábelské kombinace. Došlo i na ta paneláková sídliště. Šeď nahradily pásy, proužky, velkoplošné reklamy, zkrátka všechno možné, jen aby domy působily vesele a sídliště se prozářila duhovými barvami.
Z cizího krev neteče. Ani z vlastního Samozřejmě to nebyl zdaleka jediný problém. Místo klasických dřevěných oken přišly na řadu plasty, navíc jiných formátů. Začala éra zateplování fasád, jímž se někdy zbytečně změnily celé proporce staveb. U mnoha z nich bylo nutné zlikvidovat původní ozdobné prvky, aby nepřekážely a proces se zlevnil. Samozřejmě to velkému množství domů ublížilo a navždy ztratily své kouzlo.
Zejména šlo-li o kvalitní architekturu, byla to rána. Odstranění secesních štuků, likvidace původních oken, často zbytečné nátěry povrchů z umělého kamene, který jde dobře vyčistit, náhrada řady kultivovaných detailů, které spoluvytvářely charakter dané stavby, to byla pro řadu budov doslova pohroma. Každý dům má svou tvář, průčelí architekti navrhovali jako promyšlenou kompozici – jenže s tím byl náhle konec. Vinu na tom dozajista nese i fakt, že se v totalitní éře ve školách o těchto věcech neučilo, lidé tomu nerozuměli a neporadili se s odborníky. Přitom ve výsledku je to totéž, jako byste někoho nechali přemalovat cenný obraz, který vlastníte. Tyto amatérské zásahy znehodnotily cenné stavby zejména z devatenáctého a dvacátého století.
Dnes se ale krátce podíváme na ty nešťastné barvy. Jejich škála byla také součástí architektury a hrála důležitou roli. Zachránit se dá ještě ledacos: někde je možné udělat analýzu a obnovit původní barevnost, jinde se v sondách staré nátěry nepodaří nalézt, i tak ale může odborník odhadnout, jak původní fasáda vypadala. Omítky ladily s dřevěnými rámy a vstupními dveřmi, někdy se na průčelí objevovaly drobné detaily jako skleněné nebo keramické prvky, později pokryté novými nátěry. Ty je možno očistit. V secesi se používalo často zlacení detailů, jak si můžeme všimnout na většinou kvalitně opravených stavbách v pražské Pařížské ulici.
V agresivních tónech
Velkým nešvarem jsou dnes různé syntetické barvy agresivních odstínů, které v době výstavby ani nebylo možné namíchat. To jsou ty dnešní svítivé a arogantní žluté, oranžové, ale i modré a zelené. Má-li přitom stavba působit autenticky (a to by přece měl být cíl majitele nemovitosti, tím se zvyšuje její cena!), je třeba se tomuto nešvaru vyhnout. Bohužel tomu tak není. Je třeba být opatrný i s některými barvami. Modrá a zelená, natož fialová nebo černá jsou hodně nebezpečné. Působí nepřirozeně, v minulosti se téměř nepoužívaly, temné tóny navíc působí smutně a v protějších domech je kvůli nim v nižších poschodích mnohem větší tma. Jistě, jsou i příjemné odstíny modré a zelené, pokud se kombinují s neutrálními tóny štukové výzdoby, ale musí se s tím pracovat opatrně.
V éře historismu a secese byla průčelí často řešena ve dvou barevných tónech, platilo, že ozdobné prvky, jako jsou profilované římsy a šambrány (plastické orámování oken), byly pojednány ve světlých tónech, aby profilace víc vynikla, a hladké plochy bývaly tmavší. Pro styl art deco – ten poněkud bláznivý „národní sloh“na počátku dvacátých let – byla příznačná kombinace lomená bílá (tóny do béžova nebo šeda) s cihlově červenou. Funkcionalismus byl až na výjimky bílý a základní barevné tóny (tmavě modrá, ale i tmavě zelená, červená, žlutá) se uplatňovaly jen v detailech, jako byla balkonová zábradlí, okenní rámy či vlajkové žerdi. Každý styl měl svá specifika, což platí i pro českou specialitu – architektonický kubismus. Tam architekti doporučovali světlé tóny, aby vynikla hra světla stínu na lomených plochách. A tak třeba ikonický dům U Černé Matky Boží nebyl špinavě oranžový jako dnes, ale měl barvu světlé kávy.
A ještě jeden nešvar: šlo-li o skupinu domů jednotně architektonicky řešených, měly všechny stejnou barevnost, aby působily jako celek. Dnes jim často jednotliví majitelé dávají jiný barevný nátěr… Hlídat by to měli především památkáři, ale jak je patrné téměř všude, ani to se moc neděje.
Procházka jakýmkoli českým městem nabízela v době normalizace smutný pohled: otřískané a špinavé fasády neudržovaných činžáků, rozbité střechy, zničené původní detaily… Ani na panelákových sídlištích, pýše socialistické výstavby, nebyla situace o mnoho lepší.
Velkým nešvarem jsou různé syntetické barvy agresivních odstínů, které v době výstavby ani nešlo namíchat. To jsou ty svítivé a arogantní žluté, oranžové, modré a zelené.