18. Ukradené povstání

Jedna z nejvýznamnějších událostí českých dějin je věčně v soukolí falzifikací a mýtů

Zůstává otázkou, zda by se za Senekův citát Veritatem dies aperit (Pravdu odhalí čas) neměl dávat pesimistický otazník, protože u nás spíše platí dozvuky názoru George Orwella Kdo kontroluje minulost, kontroluje i budoucnost. Ten si kdysi naši komunisté vzali natolik za své krédo, že i květen 1945 obalili takovou záplavou lží a mýtů, že pro většinu české veřejnosti se tato historie stala dodnes nepřehledným bludištěm.

Opoziční názory se bohužel dlouho vytvářely, zvláště po únoru 1948, většinou mimo veřejnou debatu, a tak vznikaly opačné a často stejně nesmyslné mýty a legendy, kterým dnes vévodí především vlasovci nebo důraz na hanebné výstřelky české „lůzy“proti Němcům po skončení bojů. Z těchto zkratek, vytržených ze souvislostí, se potom ztrácejí skuteční hrdinové povstání – konkrétní čeští vlastenci, kteří v květnu 1945 bojovali a umírali na barikádách…

První facka pravdě

Když bylo v roce 1960 uvězněnému generálu Kutlvašrovi dovoleno psát na Pankráci paměti, napsal mimo jiného i to, že Většina členů České národní rady byli vůbec nevojáci. Představovali si velení Praze plénem rady, při čemž se potřebné věci o rozhodnutí vyřeší zasedáním schůzí. Pro věci vojenské měli sice vojenskou komisi či sekci, kde zasedalo několik důstojníků, většinou zcela mladých anebo záložních. Tito neměli žádný štáb a žádné rozdělení úkolů pro velení stále narůstajících jednotek.

Byla to holá pravda, ale levice v ČNR si s tím nedělala hlavu a již několik dní po povstání udělila vojenskému odboji první tvrdou lekci. V pondělí 28. května 1945 se v den narozenin prezidenta Edvarda Beneše uskutečnila na I. nádvoří Pražského hradu vojenská přehlídka pražských barikádníků v počtu 9760 osob. Původně měl v jejím čele pochodovat vojenský velitel povstalců generál Kutlvašr se svým štábem. Komunisté v České národní radě v čele s Josefem Smrkovským však prosadili, aby v čele barikádnické armády před hrdiny od rozhlasu, Staroměstské radnice či Pankráce pochodovaly „revoluční gardy pražských továren“, a vedle generála Kutlvašra stáli politický chameleon Evžen Erban a velitel štábu odborů v odboji předtím minimálně angažovaný, štábní kapitán Oldřich Kryštof, který měl zcela marginální vliv na řízení povstaleckých

bojů v době povstání. Zatímco vojáci museli na rukávech nést potupně bílé pásky s červeným RG (revoluční gardy), přestože předtím bojovali s trikolorami,

odboráři Erban a Kryštof již na svých oděvech nesli provokativně pásky rudé…

O rok později dokonce levicově orientovaní odboráři Evžen Erban a Antonín Dvořák vydali brožuru ÚRO v pražském povstání, ve které si svévolně přivlastnili úspěchy povstání a bezostyšně uráželi vojenský odboj. Na straně druhé obsáhlou studii hlavního architekta příprav povstání pplk. gšt. Františka Bürgera-Bartoše vydal v roce 1945 náčelník Hlavní správy výchovy a osvěty komunista plk. JUDr. Jaroslav Procházka proškrtanou, bez uvedení autora jako povrchní brožurku s názvem Smrt německým okupantům. Ta byla proti všem principům autorských práv zbavena všech zmínek o přípravách povstání.

V brožurce nakonec sice nebylo ani jedno jméno jakéhokoliv českého povstalce, na konci však byla přidána jména 53 sovětských generálů a plukovníků ze Stalinova rozkazu k osvobození Prahy…

Na následné spory o výklad Pražského povstání pozorně dohlíželi i komunisté v Zemském odboru bezpečnosti (víceméně utajeném jádru Státní bezpečnosti), když pečlivě evidovali interní reakce vojáků na sílící falšování dějin povstání. Posuzovali je prakticky jako nepřátelskou činnost v stále ještě demokratickém režimu.

Po únoru 1948 si již Gottwaldův režim, který tvrdě perzekvoval odbojáře, včetně mnoha hrdinů z východní fronty, mohl dovolit tvrdit cokoliv. Začalo období, kdy se také psalo, že „český vojenský odboj spolupracoval s K. H. Frankem, chtěl vydat členy České národní rady nacistům, zatajoval povstalcům pohyb Rudé armády ku Praze, chtěl využít vlasovce k potlačení revolučního lidu, intrikoval s Američany, neměl naprosto žádný vliv na vedení povstání“atd.

Zajímavé vzpomínky těch členů České národní rady, kteří museli odejít do exilu, vydané v roce 1965 ve Washingtonu si doma mohlo přečíst tajně jen několik málo jedinců.

Sofistikovanější lži potom po srpnu 1968 přinášeli normalizační historici, kteří již pracovali obratněji s dobře vystavěnou polopravdou, ale tím jen pokračovali v deformování historie, o kterou česká veřejnost již v drtivé většině ztratila zájem.

Rozhřešení bohužel příliš nepřinesla ani polistopadová doba a příchod internetu, který dnes na jakékoliv historické téma přináší jen těžko stravitelný guláš v podobě protichůdných článků a s nimi spojených často vulgárních a nenávistných „diskusí“znepřátelených táborů.

Autor je historikem VHÚ