Jak to bylo na „němé“barikádě?

Při zkreslování, či dokonce falšování historických událostí napáchají ze skupiny „politik, autor školních osnov, historik a umělec“nejvíce škod svým vlivem na širokou veřejnost především řemeslně šikovní umělci.

Zvláště potom autoři divácky oblíbených filmů a televizních seriálů.

Politikově názoru zpravidla nevěří lidé z opačného politického tábora, autor školních osnov zase naráží na generační nedůvěru dospívající mládeže bez ohledu na to, zda historii deformuje, či ne, a historikův vliv je dán poměrně malým počtem lidí, kteří jsou ochotni vůbec registrovat jeho přednášky, články v novinách či publikace zpravidla s výrazně menším nákladem, než jsou knihy receptů či křížovek.

Filmař však dokáže proniknout do povědomí i milionům lidí.

Také Pražské povstání se stalo námětem pro práci filmařů. Finančně i technicky náročný projekt natáčení bojů v pražských ulicích se ale podařilo v plné míře realizovat jen pětkrát (Němá barikáda 1949, Maratón 1968, Zbraně pro Prahu 1974, dvoudílný normalizační velkofilm Osvobození Prahy 1977 a Svítalo celou noc 1980), a to vždy v podmínkách komunistického falšování historie.

Režisér Otakar Vávra byl vynikající filmař, ale jeho dodnes populární film Němá barikáda se v roce 1949 neobešel bez tendenčního politického zkreslování

Svou roli tyto filmy však plnily, přestože zdaleka nedosáhly umělecké hodnoty jiných válečných filmů zestátněné socialistické kinematografie, jako byly například snímky Nebeští jezdci, Práče či Atentát.

Společným znakem filmů o povstání bylo, že hlavním hrdinou je vždy komunista a ostatní jsou karikováni. Když povstalcům zbývá posledních pár nábojů, zachrání je rudoarmějci, přestože se například na legendární „němé barikádě“na Trojském mostě při příjezdu tanků Rudé armády již dvanáct hodin nebojovalo. Němá barikáda si tak vyprávěla historii hodně po svém.

Pokud navíc režimu poplatné dílo vytvoří výteční umělci, téměř vždy to dokáže mnoho diváků velice citově ovlivnit. Příkladem budiž koprodukční povídkový film Májové hvězdy z roku 1959, jehož cílem bylo vyvolat bezmeznou vděčnost vůči Moskvě.

I letošní 75. výročí porážky hitlerovského nacismu v Evropě proběhlo u nás jako vášnivá společenská bitva, kde musela reálná fakta často ustupovat emocím na jedné i druhé straně.

Na poučení z historie i uctění památky skutečných hrdinů tak opět nezbylo mnoho prostoru. Bohužel… mj