Wojtyła a jeho sázka na víru a rozum
Přesně před sto lety se narodil Jan Pavel II., zřejmě nejvýznamnější zástupce katolické církve minulého století
Co zůstane po Janu Pavlovi II. z perspektivy 100. výročí jeho narození? Odpovědi mohou být různé, podle toho, zda se na věc díváme očima jeho polských krajanů, nebo jeho souvěrců-křesťanů, nebo zda ho pojímáme jako státníka, politika či filozofa.
Můj vlastní pohled katolíka umělce a také někdejšího studenta exaktních věd mi velí vyzdvihnout fakt, že pontifikát Jana Pavla II. přinesl otevření katolicismu do budoucnosti, utlumil tóny nostalgie, které zaznívaly v církvi od dob, kdy byla světskou mocí. Tento papež stavěl na mládí. V časech konzumerismu vsadil na mladistvý idealismus. Snažil se přesvědčit pochybovače, že duchovno je pokrokové. Zároveň adresoval své poselství celé společnosti, nejen těm již přesvědčeným, posílil dialog s nevěřícími a vyšel v ústrety jiným vírám. Památné mezináboženské setkání v Assisi bylo jistým přelomem v dějinách křesťanství. Stejně tak je třeba mít na paměti návštěvu v římské synagoze a hlubokou otevřenost vůči judaismu.
Podobně přelomové bylo zpytování svědomí katolíků a otevřené pojmenování vin, jež spáchali ve jménu Boha.
Papež básník
Jako umělec musím zmínit snahy Jana Pavla II. o odstranění rozluky, která nastala mezi církví a kulturou. Jan Pavel II. začínal jako tvůrce, byl hercem, dramatikem a básníkem. Básníkem ostatně zůstal do konce života, když krátce před smrtí vydal sbírku Římský triptych. Lze samozřejmě zpochybňovat velikost této poezie (jak to s velkou nonšalancí učinil filozof Sloterdijk), ale myslím, že v takovém odsudku je více odplaty než objektivismu.
Jan Pavel II. se uchýlil k jazyku umění, když se jazyk encyklik vyčerpal. To samo o sobě může být důkazem toho, jak vážně papež ke kultuře přistupoval. Projevilo se to i tím, že založil Papežskou radu pro kulturu. Díky tomu, že byl prvním neitalským papežem za posledních čtyři sta let, měl Jan Pavel II. také velké zásluhy v mimořádně obtížném procesu překonávání italocentrismu, eurocentrismu a uzavření katolicismu v ryze západním světě.
Světské veřejné mínění však obvykle začíná hodnocení jeho pontifikátu spíše zásluhou politickou – podílem Jana Pavla II. na téměř nekrvavé demontáži komunistického režimu. Tato zásluha je nesporná, ale dnes už je jasné, že komunismus neměl žádný potenciál, byla to planá ideologie a Jan Pavel II. si to uvědomoval lépe než mnozí západní politici.
Při výročích bývají obvykle pomíjeny chyby, a těch se dopouští každý člověk, který působí ve veřejném životě. Dnes slýchám nejčastěji výtky k personálním otázkám a nadměrné důvěře, jíž se těšily některé osoby papežem jmenované. Mnoho z těch výtek je opodstatněných, ale když se na to dívám z polské perspektivy, vidím jednu subjektivní omluvu pro člověka, který po dlouhá léta svého biskupského působení v komunistické zemi neustále narážel na nejrůznější podvržené dezinformace (tehdy se ještě neříkalo fake news), týkající se jeho samého i jiných lidí z polské církve. Komunistická moc proti nim vyráběla dokumenty, které vypadaly zcela autenticky, ale byly falešné. Později ve Vatikánu Jan Pavel II. několikrát neuvěřil svědectvím viny (ve finančních či společenských aférách) a důvěřoval lidem, kterým by důvěřovat neměl. Když se ovšem zcela neoficiální cestou přes „zátarasy“vatikánské byrokracie dostala k papežovi zpráva o zneužívání poznaňských seminaristů tamějším arcibiskupem Paetzem, následovala okamžitá rezignace.
Na závěr si dovolím vyjádřit názor, který může být pro mnohé překvapivý.
Toto říkám jako člověk, který kdysi koketoval s exaktními vědami, později s filozofií. Jan Pavel II. měl za sebou úctyhodnou akademickou kariéru, zanechal po sobě hodnotné práce z pomezí teologie a filozofie. Podle mého se nejzajímavější z jeho názorů týkají tělesnosti, což nepochybně souvisí s jeho životní zkušeností. Byl to historicky první papež, který aktivně sportoval. Jeho přísné učení v sexuálních otázkách se pojí s chválou fyzické lásky, i když z pohledu kritiků se tato rigoróznost míjí s realitou.
O tom jsem však nechtěl psát. Hledáme-li odpověď na otázku, co nám po jeho papežském působení zůstane na delší dobu, nabízím následující myšlenku: křesťanství, zvláště západní, i přes mnohá zakolísání v uplynulých staletích uzavřelo příměří s rozumem (na rozdíl například od islámu, v němž se jeden chalífa rozhodl skončit s řeckou filozofií a dodnes vidíme důsledky). Jan Pavel II. rehabilitoval Galilea a uznal, že stran jeho procesu církev chybovala. Pro mnohé je tato iniciativa bezvýznamná, avšak pro papeže to byla důležitá korekce postoje církve vůči vědě, svobodě vědeckého bádání a vymezení oblastí, v nichž jsou víra a věda vzájemně nezávislé. V průběhu dlouhého pontifikátu se v rezidenci Castel Gandolfo každé dva roky konala setkání s vědci, při nichž papež naslouchal a ptal se, nepoučoval. Obecně známým výsledkem jeho tehdejších úvah byla jedna z pozdějších encyklik Víra a rozum neboli Fides et ratio. V průběhu práce na této encyklice se stala událost, kterou přesně popsali její přímí účastníci: pater prof. Michał Heller, fyzik a teolog, nositel Templetonovy ceny, a arcibiskup prof. Józef Życiński.
Teologie coby věda
Jan Pavel II. totiž dospěl k přesvědčení, že v dramatickém konfliktu rozumu a církve by stálo za to apelovat na to, aby současná teologie, stejně jako velcí západní myslitelé s Tomášem Akvinským v čele, kteří měli k dispozici celý souhrn tehdejšího vědění, i dnes využívala metody uvažování, tedy nástroje vypracované tvůrci současné vědy: teorie relativity, kvantové mechaniky a také biologie a všech ostatních věd. Původně měla být tato výzva zveřejněna ještě před redigováním encykliky, ale papež byl upozorněn, že takovéto prohlášení by mohlo být využito celou řadou „nedouků“se značkou New Age a že mezi dnešními teology je sotva několik, kteří se v oblasti současných exaktních věd vyznají. Proto se myšlenka, která mohla být pro teologii katolické církve revoluční, ocitla v dokumentu nižšího významu – papežově veřejném dopise řediteli astronomické observatoře Specula Vaticana.
Osobně jsem přesvědčen o tom, že jdeme-li ve stopách Einsteina, který byl sice bez vyznání, ale prohlašoval, že vnímá existenci Tajemství, a kdo ji necítí, je prostě slepý a hluchý, můžeme poznamenat, že Tajemství je základem veškerého náboženského cítění a současný postoj fyzikálního světa přestal být (jako v minulém století) deterministický. Dnes je založen spíše na teorii pravděpodobnosti a náhoda je v očích věřících mnoha náboženství maskou, za níž se může skrývat Tajemství – neboli Bůh, který je mimo čas a prostor, a člověk ho tedy není schopen postihnout svou představivostí. Pokud tato myšlenka Jana Pavla II. přinese proměnu teologie ve vědu opravdu současnou, může to být největší přínos jeho pontifikátu. Ale to ukáže až historie.
Pontifikát Jana Pavla II. přinesl otevření katolicismu do budoucnosti, utlumil tóny nostalgie, které zaznívaly v církvi od dob, kdy byla světskou mocí
Text vychází současně v časopise Wszystko co najważniejsze