Straka krade oheň
Tento pták se dopouští svatokrádeže: bere zapálené svíčky z chrámu. Straky toulavé (Dendrocitta vagabunda) žijí v jižní a jihovýchodní Asii, pojídají hmyz, semínka, ovoce – a teď se ukázalo, že jim chutná i máslo, z něhož jsou vyrobeny malé svíčky, které zapalují věřící. Vypozorovali to v jednom malém svatostánku v indickém státě Gudžarát. Straka přilétne, oheň ji nezastraší, svíčku popadne do zobáku, prudkým pohybem hlavy plamen uhasí a svíčku zhltne.
To, že se ptáci přizpůsobují vnějším podmínkám, je známo od dob Charlese Darwina, který v polovině 19. století přivezl z Galapág vycpané ptáky. Stavba jejich těl dokazovala, že se přizpůsobili podmínkám na jednotlivých ostrovech.
Přinejmenším od roku 1949 také víme, že ptáci dokážou nápaditě využívat ke svému prospěchu i lidské výdobytky. Tehdy pozorování v Anglii ukázala, že tamní sýkorky objevily nový zdroj potravy. Dostaly se k ní, když proklovaly uzávěry lahví s mlékem, které mlékaři nechávali před domovními dveřmi.
Co dalšího se ptáci naučili od té doby? Mezinárodní tým, který vedl Simon Ducatez ze španělského ústavu pro ekologické výzkumy, prošel 204 ornitologických časopisů a hledal v nich doložené popisy nového chování opeřenců. Závěry zveřejnili v odborném měsíčníku Nature Ecology & Evolution – nasbírali data o více než 3800 nových poznatcích.
Některé jsou nenápadné – třeba severoamerický pěvec kardinál červený běžně zobe semínka, ale přidal k nim také nektar z pro něj exotických rostlin přivezených do lidských zahrad. Jiné jsou pozoruhodnější – například kormoráni na Novém Zélandu začali využívat silné vlny vzniklé za lodí, aby v nich snáze chytili rybu. Volavky zákeřně házejí do vody nalezené drobky chleba, aby jimi k sobě přilákaly ryby. Proslulým se stal racek, který se vždy ve vhodnou chvíli vloudí do samoobsluhy, z regálu popadne do zobáku barevný sáček s bramborovými lupínky, odnese si jej ven, tam ho roztrhne a obsah sní.
Rychlý vývoj předvedly pěnkavy na Barbadosu. Nejdříve jenom pojídaly zbytky lidského jídla. Při tom objevily sáčky s cukrem do kávy. Cukr jim zachutnal, a tak si sáčky s ním kradou z mís připravených pro turisty, odnášejí je, trhají a obsah spořádají. Nápaditý je i pěvec vlhovec karibský (Quiscalus lugubris). Zjistil, že granule jídla pro psy mají něco do sebe, ale jsou moc suché. Když je však poté, co se jich zmocní, namočí do kaluže po dešti, jídlo se stane poživatelným i pro něj.
Simon Ducatez se svými kolegy dokazuje, že nárůst takovéhoto chování ptáků je odpovědí na lidskou rozpínavost. Pole, domy, silnice či průmyslové komplexy změnily životní podmínky ptáků. A ti, když chtějí přežít, se musejí přizpůsobovat a naučit se využívat lidských vymožeností ke svému prospěchu.
Bohužel vědci současně konstatují, že i když někdo rafinovaně krade hořící svíčky, jiný smažené brambůrky a další loví na návnadu z drobků chleba, neznamená to, že tím mají ptáci vyhráno. Vylepšili si tím životní podmínky, ale všem to nestačí. Naše civilizace jim klade tolik překážek, že se z kategorie ohrožených ani při této šikovnosti nedostali.
Proslulým se stal racek, který se vždy ve vhodnou chvíli vloudí do samoobsluhy, z regálu popadne do zobáku barevný sáček s bramborovými lupínky, odnese si jej ven, tam ho roztrhne a obsah sní