Někdy je těžší žít než odejít
Rozhlasový seriál, který v těchto dnech – po sedmdesáti letech – můžeme sledovat, detailně připomíná okolnosti procesu s dr. Miladou Horákovou. Ostudného, zločinného a takřka v přímém přenosu bezostyšně do éteru vysílaného inscenovaného justičního divadla s velmi špatným koncem. Najednou nejde o vzdálenou historii, ale o defilé zneužívání práva ve jménu ideologie, o potlačení všech zákonů mravnosti nejzáludnějším nátlakem. A o otázku, jestli takové degradaci demokracie je po tolika letech už definitivně odzvoněno. Jestli by se dnes našly osobnosti tak silné, jakými byli ti, které tehdy odsoudili a popravili.
Ve výši očí v knihovně leží několik útlých svazků, jimiž čas od času listuji. Jsou v nich dopisy, které v posledních třech dnech života inkoustovou tužkou psala Milada svým nejbližším: dceři, sestře, otci, manželovi, o jehož osudu nic nevěděla, jeho matce, přátelům. Poslední dopis psala v půl třetí ráno 27. června 1950 po návštěvě dcery, sestry a švagra, jediné, kterou jí během vazby povolili v předvečer popravy, přesněji justiční vraždy. Ta se odehrála zanedlouho, v pět třicet pět, a byla poslední ze čtyř této série, v níž první byl popraven Záviš Kalandra.
Odvaha ve chvíli, kdy se život počítal jen na minuty
Z Dopisů Milady Horákové z pankrácké cely smrti (opakovaně je vydal Milan Nevole ve svém nakladatelství Eva) čiší láska, ohleduplnost, snaha nezranit víc, než je nezbytné, naopak uklidnit pozůstalé a navodit mír v jejich srdcích. A také věcnost právničky a poslankyně, která myslela na vše včetně rozdělení své osobní pozůstalosti – nic z toho ovšem nebylo, Státní bezpečnost zkonfiskovala vše kromě svršků tehdy šestnáctileté dcery Jany.
„Někdy je těžší žít než odejít,“napsala Milada Horáková svým blízkým s vědomím, že jim trápení její smrtí neskončí. „Nejsem bezradná a zoufalá – nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí,“psala ve chvíli, kdy se její život počítal už jen na minuty. „Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás…“
Ač posledním přáním Milady Horákové bylo, aby byly dopisy odevzdány adresátům, třebaže rodina o nich věděla a žádala je hned i v roce 1968, dcera Jana listy své matky spatřila až v roce 1990. Byly tehdy, a stále jsou, velmi silné a poučné.