Vyděrači z třešňového sadu I
I 30 let od prvních svobodných voleb komunisté parazitují na parlamentní demokracii
když 8. a 9. červen 1990 v žádném seznamu významných dnů České republiky nefigurují, patří k nejdůležitějším datům naší moderní historie. V ty dny proběhly první skutečně svobodné volby v zemi konané po víc než půlstoletí. Volby konané v roce 1946 v tehdejším Československu fakticky svobodné nebyly: připuštěni do nich byli jen kandidáti stran sdružených v Národní frontě a zástupci povolených společenských organizací. Volby v devadesátém však byly skutečně svobodné. Účastnit se jich mohla i komunistická strana, jejíž čtyřicetiletá zhoubná diktatura byla právě svržena. (Mimochodem, obnovené Lidové noviny začaly 2. dubna vycházet jako deník právě proto, aby proti komunistům podpořily kandidáty Občanského fóra.)
Výsledky voleb v české části federace byly takovéto: ve Sněmovně lidu Federálního shromáždění získali kandidáti OF 53,15 % hlasů, druzí byli komunisté s 13,48 %. Ve Sněmovně národů získalo OF 49,96 % hlasů, druhá KSČ 13,80 %. V České národní radě získalo OF 49,5 %, komunisté 13,24 %. Ve všech třech sněmovnách je doplnili ještě lidovci a poslanci dnes už neexistujícího moravanského Hnutí za samosprávnou demokracii. (Byl jsem tehdy redaktorem Lidovek a vzpomínám na první komentáře výsledků. Odkazovali jsme na historické anály, v nichž komunisté dosahovali stejných výsledků už před tím, než u nás se Stalinem v zádech nastolili diktaturu, a utěšovali jsme se průměrným věkem jejich voličské základny, přičemž jsme nepočítali s dynamikou vývoje moderní farmacie a medicíny.)
Svoboda a kolaterální škody Důsledky těchto voleb si odnášíme dodnes: to hlavní a nejlepší, totiž svoboda, se pro nás stala zcela samozřejmou konstantou života (není samozřejmá, i ona vyžaduje „péči řádného hospodáře“). Zbylo z nich však i to, oč nestojíme, nicméně co v rámci svobody musíme strpět.
K těmto kolaterálním škodám patří i trvalé parazitování komunistické strany na systému parlamentní demokracie. Právě to je příčinou stále hlasitějšího volání po jejím zákazu, doplněného žehráním, proč právě tento zákaz nebyl jedním z prvních počinů obnovené demokratické vlády v zemi už před volbami 1990 či krátce po nich.
Političtí aktéři té doby poukazují nejen na tehdy vládnoucí étos zhutněný ve sloganu „Nejsme jako oni“, ale také na neexistující ústavní nástroje k takovému zákazu či na to, že by zákaz vedl jen k přeregistraci pod novým jménem (tak jako vizuálně a bez nátlaku nahradily zprofanovanou rudou hvězdu, srp a kladivo třešně). Zejména lidé mladších ročníků, znechucení dnešním chováním komunistické reprezentace, stavějící se proti Evropské unii a nijak nezakrývající slouhovský obdiv k postsovětskému Rusku a komunistické Číně, tyto argumenty nepřijímají.
K legitimizaci polistopadových komunistů navíc přispělo jejich „námezdné“parlamentní účinkování. Ačkoli stále ještě mají nulový potenciál pro skutečnou koalici, jsou vždy připraveni zobchodovat své hlasy – a demokratické strany se v rámci reálpolitiky často obchodu nebrání.
Trocha kontrafaktuální historie Dovolme si v rámci úvahy o důležitosti voleb v roce 1990 úvahu „co by se stalo, kdyby“. Petr Pithart vzpomíná na důležitou debatu před jejich vypsáním. Václav Havel se svými spolupracovníky tehdy přišli s návrhem většinového volebního systému typického pro anglosaský svět. Oponoval zejména Zdeněk Jičínský – s tím, že k naší tradici patří volební systém poměrný, a navíc taková změna chce důkladnou rozvahu. Havel, jehož vliv byl v prvních polistopadových měsících zcela zásadní, nakonec přistoupil na kompromisní dohodu: poměrný systém zatím zachovat, volební období zkrátit na polovinu a ty dva roky využít k rozvaze. Zkrácení byla chyba zcela jasná, na rozvahu už nedošlo.
Každopádně pravděpodobnost, že by v zastupitelských sborech, volených většinově v jednomandátových obvodech, získali komunisté v červnu 1990 vůbec nějaké zastoupení, byla jen minimální. Nepřímým důkazem je takto volený Senát: komunisté v něm nikdy nezískali dost křesel, aby si vůbec mohli založit klub.
Přirozeně že i toto řešení by nejspíš přineslo další kolaterální důsledky různé kvality. Zabránilo by to rozpadu Československa, nebo by ho to pouze oddálilo? Získala by v českých zemích Klausova strana (vznikla by zcela jistě, byť by se nemusela jmenovat ODS) jen nadpoloviční, nebo dokonce ústavní většinu? Přežili by lidovci jinak než regionálně? Jak by se vyvíjely kariéry Miloše Zemana a Andreje Babiše? Potkali by se ti dva vůbec někdy osobně?
Nic z toho není jisté, úvahy na toto téma zůstanou jen spekulacemi, jež by mohly dopadnout tak i onak. Na jedno bych si však vsadil jako na jistotu: nedožili bychom se paradoxu, kdy věrchuška komunistické strany, ač strana sama dosáhla v posledních volbách nejslabšího volebního výsledku od svého vzniku před 99 lety, může v rámci vnitrostranického zápasu o korýtka vydírat vládní koalici.
Napjatě čekáme, jak moc úspěšně vydírat.
Ačkoli stále ještě mají nulový potenciál pro skutečnou koalici, jsou vždy připraveni zobchodovat své hlasy – a demokratické strany se v rámci reálpolitiky často obchodu nebrání